Klient

SPOILERY. Já jsem tedy nadšením neskákal ani z Nadera a Simin, ale dokázal jsem pochopit, že s Farhadi sbíral ceny. Ale tohle? Už sama zápletka je blbá. Pár se nastěhuje do bytu, kde bydlela šlápota. Krátce na to se tam objeví jeden z jejích klientů, paní domu si s ní splete a majzne jí po hlavě. A tím to vlastně končí. Od té doby se všichni motají v kruhu a nic se pořádně neděje, pokud nepočítám bolestivé pohledy hlavní ženské představitelky, která se z toho ataku nemůže vzpamatovat. To bylo místy ubíjející. V závěru dojde na nějakou konfrontaci, ale i ta byla nudná. Pokud něco stojí za zmínku, tak snad jen Hosseiniho výkon, ale to prostě nestačí. 25% a to ještě s přivřenýma očima. (25.07.2018)

Farhadi ziskem prvního Oscara pochopil, v čem spočívá recept na globální úspěch u festivalového typu publika. Ve svém následujícím projektu se pokouší jít vyšlapanou cestou, má ale smůlu. Rozchodem Nadira a Simin nasadil laťku tak vysoko, že už ji může pouze podlézat. Klient připomíná sáček čaje, který jste právě vytáhli ze šálku a je vám ho líto ho vyhodit. Strčíte ho tedy do druhého hrnku s přesvědčením, že svou práci znovu odvede, vodu obarví a dodá čajovou příchuť. Jen ten čaj bude zkrátka o trochu slabší. Nebudu Klienta hanět, své klady bezesporu má, jenže zatímco Rozchod po dramatické stránce fungoval takřka bezchybně a nevystřihl bych z něj ani minutu, u Klienta bych neváhal popadnout nůžky a zbavit se tak 20 minut stopáže. Bez prolnutí s divadelní scénou by se zápletka taky obešla, jakkoliv třeba pro mě byla íránská adaptace typicky americké divadelní látky docela zajímavá. Podobně zajímavé je sledovat, že ani mezinárodně uznávaný oscarový režisér si nedovolí vymanit se z mantinelů daných oficiální ideologií. Íránské ženy podle něj nesnímají šátek ani doma, ba dokonce si jej patrně berou i do sprchy... Snímku nakonec naděluji 4 hvězdičky s tím, že ta čtvrtá je neduživá, zkrátka o fous, zatímco např. u Toniho Erdmanna je jak lamželezo. Toni Erdmann si mimochodem sošku od amerických akademiků zasloužil nesrovnatelně víc, jenže tak to už zkrátka ve filmovém světě chodí. Celkový dojem: 70 %. (25.06.2017)

Je zajímavé, kolik výrazných autorských festivalových snímků vzniklo v roce 2016 na stejných základech. Neznámá dívka bratří Dardennů, Zkouška dospělosti Christiana Mungiu i Farhadiho Klient budují téma filmu na rovině sociálního dramatu obyčejných lidí, jejichž život naruší násilný čin. Jeho podstata však není zcela jasná a hlavní postavy se tak s pomocí jakési detektivní zápletky pokoušejí nalézt pravdu, která se ale ve všech případech vyjeví jako neuspokojivá a určitá míra viny se pomalu ale jistě přesouvá na hlavního hrdinu. Zajímalo by mě, jestli je to přirozený souběh okolností a nezávisle na sobě tak tvůrci reagují na dobu okolo nás, anebo se jedná o čirou náhodu. Faktem je, že vítězem je u mě stále rumunská Zkouška dospělosti. Farhadi nicméně nenatočil špatný film. Nemá sice takový drive jako Rozchod Nadera a Simin, dokáže ale i tak působivě vygradovat děj a zanechat v divákovi hořkou pachuť. Na Oscara to však za mě není. 7/10 (30.05.2017)

Tak Farhadi na môj vkus až príliš kráča v stopách Rozchodu Nadera a Simin, jedine že by Klient bola nejaká druhá časť voľnej trilógie. Interiéry, divadeľnosť, dlhá expozícia, náhoda/nehoda/zločin, ktorý rozhýbe dej a začne rozohrávať psychologickú hru manželov a ich blízkeho okolia. A všade zase peugeoty :) Možno ako pri Rozchode film docením viac na druhý krát, zatiaľ som trochu rozľadený z jeho jednoduchosti a svojim spôsobom aj predvídateľnosti. Je fajn, že sa z toho nestala v prvom pláne detektívka s detektívom na vlastnú päsť a ide skutočne o tú psychológiu. Lenže práve odľahčené momenty ako bláznenie s kamoškiným dieťaťom mi pripadajú smerodatnejšie ako dominujúce divadelne vypäté scény. Tu zisťujeme, čo možno Emadovi a Rane v spoločnom živote skutočne chýba. (14.09.2017)

Film jak z jiného světa, a to doslova - spousta věcí v tom filmu se vzpírala mému chápání (už jenom samotný začátek, kdy všichni prchají z hroutícího se domu, aniž by se někdo pozastavoval nad tím, proč se ten dům vůbec hroutí, a jak k tomu mohlo dojít - je tam sice záběr na nějaký bagr podemílající základy, ale tím se pořád nevysvětluje, proč ničí dům, ve kterém žije spousta lidí - to je fakt íránská realita, že vám jednoho dne zbourají barák, aniž by se vás někdo na něco ptal?). Když se ale zkusím oprostit od kulturní bariéry, nemám za sebe problém napsat, že mě ten film v podstatě dostal. Má to hutnou atmosféru, herci jsou velmi přesvědčiví, a bavilo mě to od začátku do konce (byť mi to na můj vkus přece jen přišlo trochu dlouhé - možná bych z toho vystříhal ty scény na divadle; a potom mi taky trochu vadilo, že se tam vůbec neukáže ta předchozí nájemnice, ačkoli se o ní neustále mluví). A přišlo mi, že je to skutečně hodně podobné Rozchodu Nadera a Simin - oba filmy sledují manželskou dvojici, jejíž vztah prochází krizí, na pozadí íránských reálií (což mj. obnáší to, že většina lokací vyhlíží poměrně neutěšeně, a kde - opět k mému neobyčejnému údivu - po ulicích jezdí v převažující míře samé Peugoty 206 - to tam jiná auta nemají? zaujalo mě to už u Rozchodu Nadera a Simin, kde jsem si toho všimnul taky). Celkově si nemyslím, že by na tenhle film u nás přišlo do kina nějak moc lidí, ale cílovka, která na něj vyrazí a která je podobným filmům otevřená, by si to měla myslím docela užít. Za mě to byl rozhodně zajímavý divácký zážitek. (14.04.2017)