Volyň

Film začíná poměrnou dlouhou scénou z vesnické svatby, na níž se berou Polka s Ukrajincem. Sledujeme obě skupiny lidí, kteří se odlišují nejen národností, ale i vyznáním. Kamera nás provází dobovými zvyky a zpěvy a občas zachytí útržky rozhovorů, v nichž se dozvídáme o problémech mezi obyvateli, kteří však slaví v pospolitém a radostném duchu. Tento úvod se může zprvu jevit jako příliš detailní, postupně však vychází najevo, že tvoří silný kontrapunkt ke zbytku štědré 150minutové stopáže. Forma vyprávění trochu připomene ruskou klasiku Jdi a dívej se, v níž očima mladíka, který prochází krajinou, sledujeme válečné hrůzy. Tady je hlavní postavou mladá Polka Zoša (vynikající Łabaczová), která je nucena si vzít bohatého sedláka. Během několika měsíců zažije tolik hrozivých událostí a je svědkem takové množství zvěrstev, že jen těžko udržuje jakoukoli mentální rovnováhu. Scény vyvolávají pocit, že uplynuly spíše desetiletí, což však konvenuje se zážitky ženy, pro niž musela válka trvat subjektivně velmi dlouho. Režisérovi by se dalo vyčíst, že Zoše nakládá až nesmyslně mnoho tragédií, které působí zcela nereálně. Její postavu však lze vnímat v metaforické rovině jako ztělesnění všech dotčených obyvatel, kteří zažívali nevýslovné hrůzy banderovců, jež nespočívaly jen v děsivém násilí, ale v tom, že se soused obrátil proti sousedovi.//// Určitou slabinou jsou málo vykreslené postavy. Dialogy jsou omezeny na naprosté minimum a režisér vypráví spíše skrze sugestivní pohledy a pohyby protagonistů. Eliptická narace může být poněkud matoucí a občas kvůli ní nemají některé scény čas doznít./// Film ve zcela zaplněném kině uvedl sám režisér a už tehdy bylo jasné, že o něm bude ještě slyšet, což potvrdil Klerem, která v Polsku trhá rekordy a hýbe společností. [LFŠ 2017] (13.02.2019)

Zpočátku jsem měl dojem, že sleduji naučný dokument o volyňském folklóru, pak se ale ukázalo, že tvůrci šli a dívali se, aby pak natočili film, který převálcoval i mou cynismem nasáklou osobnost. Tentokrát mi opravdu žádný vtípek na mysl nepřišel, dostavila se jen nechuť a nepříjemné pocity. Opravdu mě potěšilo, že snímek nerozdělil strany na dobré a špatné, špatní tady byli všichni, což odpovídalo skutečnosti. Atmosféra byla skvělá (syrová až mrazivá), napětí bylo všudypřítomné a nápor na psychiku obrovský. Jak už jsem napsal, na nikom nezůstala nit suchá, ale pokud mají Ukrajinci banderovce za národní hrdiny, tak ať si radši Putin ten Krym nechá... (31.10.2018)

Poláci mají nejen levný máslo, ale taky umí točit filmy. Asi teda ne zrovinka filmy pro bakteriálně rozlezlou mainstreamovou populaci, protože tenhle obskurní naturalismus, proloženej místy nevkusnou sexualitou, místy hravou dávkou sadismu na dětech, asi nebude něco, co skousne kdejakej Łukasz Nowąk po šichtě ve šroubárně, to on raději nějakou Ordińącyji. Druhá světová válka asi nebyla žádná prdel, co si budeme povídat, a vsadím se, že ta první určitě taky stála za hovno, proto moc rád ze svého zabezpečeného ekobytu s vyhřívanou podlahou, recepcí a donáškou jídla až ke dveřím sleduju filmy právě z týhle doby. Z doby, kdy jste si nemohli pustit Lunetiky na vinylech ani v kavárně za dýňový latte zaplatit bitcoinama, z doby, kdy vaší běžnou starostí bylo, zdali vás sympatický ukrajinský nacionalista znásilní a pak zavraždí, nebo to udělá naopak, jako u vaší sestry i matky. Dal bych pět, protože dlouho jsem nikde neviděl tak věrohodně vyhřezlá střeva či školáka osobitě popraveného střelením do zad, ale dějově jsem to udržel asi jako moč po devíti nefiltrovaných dvanáctkách, čí hlava v kýblu je čí mi nedávalo smysl, která odporná Polka už byla zprzněna a kterou to teprve čeká taky ne, a vůbec by to celý nemuselo mít umorný dvě a půl hodiny. (29.11.2017)

Ne náhodou připomíná "Wolyň" jugoslávskou válečnou trilogii Lordana Zafranoviče. Právě ukrajinsko-polské pomezí se spolu s Chorvatskem a Bosnou stalo dějištěm permanentní občanské války provázející německou okupaci a nejděsivějšího nacionálního běsnění v dějinách celé 2. světové války. Masakry páchané UPA a OUN na Polácích (ale i Židech, Rusech, Češích a dalších haličských a volyňských minoritách) se jako vejce vejci podobají ustašovské protisrbské genocidě - včetně toho hojného užívání seker a nožů k masovému vraždění. Ve světle tohoto snímku vyznívá opěvování banderovců jako hrdinů a vlastenců (například spisovatelkou Oksanou Zabužko) hodně pitomě. Zájemcům o to, jak situace v dané době a místě vypadala doporučuji např. knihu Wojciecha Žukrowského "Ariadniny noci a jiné povídky" nebo "Ve stínu trojzubce" Stanislawa Myslinského. Mimochodem - zatímco v polském pohraničním okrese Rzeszow najdete řadu pomníků obětem ukrajinských zvěrstev, hned za hranicí, v sousedním ukrajinském Drohobyči před časem místní postavili Stepanu Banderovi pomník jakožto národnímu hrdinovi a mě nezbývá, než se tentokrát ve svém hodnocení připojit k verbalovi. (20.04.2017)

Filmová výzva 2018 - Polsko. Prvních dvacet minut jsem nadával, že pokud bych se chtěl dívat na nějaké polsko-ukrajinské lidové zvyklosti a tradice, pustím si nudný dokument a ne dvouhodinový celovečerní film. Celou dobu jsem nadával na příšerný, divný a doslova debilní střih. Ale tím svůj výčet výtek končím a pak už jen pěji chválu. Nejprogresivnější polský režisér současnosti opět nezklamal s velkou mírou naturalismu a silným příběhem. A navíc objevil další polskou Michalínu, která sbírá a ještě bude sbírat ceny. Druhá půle filmu mě znechutila, něco tak odporného jsem snad ještě nikdy neviděl a v životě by mě nenapadlo, že se člověk k jinému člověku může tak brutálně chovat, zvláště k ženám a dětem. Některé scény byly nesmírně drastické. Něco takového se už nikde nikdy nesmí opakovat. (10.06.2018)