Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka

"A Vláčil na to...to je tak pěkný film, že by ho zakázal i Dubček". Drobné detaily podobného druhu, dělají z této pochmurné osobní zpovědi, jednoho talentovaného, ale k smrti znuděného bohéma, o stupínek zajímavější podívanou. Jinak rozbor rodinných problémů a sténání nad promarněnou láskou k dceři, v kontrastu s novým vztahem, který jakoby byl samozřejmostí, byly pro mne informace dosti nezáživné. Naopak popis šedesátých let dle Pavla Juráčka a postupný vývoj jeho životního filmu byl výborný. V celku je ale pro mne dosti složité tuto zdokumentovanou a sehranou zpověď opravdu objektivně ohodnotit. (05.08.2015)

Keď sme tento dokument prvýkrát videli na jednej z prednášok, ako začínajúci filmári sme sa nemohli nezaľúbiť. Po prečítaní denníkov však musím klesnúť k 4*. Krásny, hypnotický filmík je totižto pod strieškou empatie pekne tendenčný. Juráček nebol len obeťou režimu, ale predovšetkým seba samého. Plný nihilizmu, nenávisti k sebe, ľuďom (a predovšetkým ženám), zaľúbený do svojej mizérie. Je otázne, či túto silne egocentrickú osobnosť zničila väčšmi ideológia alebo vlastný charakter. (19.03.2013)

Jan Němec k tomuto dílu podotkl, že přestože to bylo celé poctivě uchopené, je škoda, že Šulík scénář nekonzultoval s některým z Juráčkových přátel. Ke komplexnějšímu vykreslení jeho portrétu by prý bylo potřeba dát větší prostor oběma jeho ženám, které v období, které film zachycuje, (postupně) měl. Byly to prý velmi silné a specifické osobnosti, ale tady vypadají tak nějak nijak, nezajímavě - a to prý zároveň zkresluje i pohled na Juráčka. Jakoby to byl člověk, který chce žít s nezajímavou ženskou.. (06.02.2007)

Iniciační dílo pro ty, kdo Juráčka zatím přečteného nemají, neocenitelný klenot pro diváky, kteří ve světě jeho deníků pár měsíců strávili. Kombinace hraných a dokumentárních záběrů vyvolává pocit, že sledujeme autentické vzpomínky, respektive rodinný film (čemu přispívá i obsazení jeho syna do hlavní role). Film natáčený v určité době a v určité náladě, jejímuž navozování vydatně pomáhá hudební stopa s opakujícími se motivy a potenciálem zaklít vás do stejně neutěšivého, snově reálného prostoru, v němž byly deníky psány. Čtené slovo nabourává pro rodinné filmy příznačnou idyličnost zachycených obrazů, poskytuje k nim korekční komentář, prozrazuje, co se skrývalo za neškodným zevnějškem. Ne všechny hrané záběry svým charakterem na druhou stranu odpovídají rodinnému filmu a nabízí se rovněž otázka, kdo materiál pořídil, pokud před kamerou vidíme všechny členy rodiny - jde tedy spíše o Juráčkovy oživené vzpomínky, jimž byl coby nejadekvátnější přiřknut právě formát amatérského filmu. Vzhledem ke komplikované, totálně nezařaditelné povaze Pavla Juráčka považuji za Šulíkův mimořádný úspěch už to, že dokázal výjimečnost této Osobnosti nové vlny (a české kultury vůbec) alespoň nastínit. K lepšímu pochopení sáhněte po monumentálním Deníku. Pak se k dokumentu vraťte a žasněte dvakrát tolik. Mi naskočila husí kůže po prvních slovech. Tak výstižných, nezjednodušujících a smutkem prodchnutých, jako většina toho, co Juráček napsal. 90% Zajímavé komentáře: Jordan, Nick Tow, vypravěč (09.03.2012)

Pavel Juráček by asi prožil 60 léta jako každý jiný, komu režim tak úplně nesedl. Jeho zvýšená citlivost, vnímavost k okolnímu světu, mu však přinesla ohromné problémy. Problémy nejen vně, ale i uvnitř. Jeho deníky nejsou jen svědectvím destrukčních vlivů komunismu na přemýšlivého člověka. Jsou i popisem autora, který chce tvořit, ale nejsou mu poskytovány vhodné podmínky. Tento dokument zdařile navozuje dobovou atmosféru a citlivě převádí Juráčkovy myšlenky v obraz. (13.08.2005)