Režie:
Jan SchmidtScénář:
Jan SchmidtKamera:
Jiří MacákHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jana Brejchová, Ladislav Chudík, Vladimír Menšík, Gustav Opočenský, Bohumil Vávra, Marie Popelková, Petr Štěpánek, Jaromír Hanzlík, Andrea Čunderlíková (více)Obsahy(1)
S předlohami Vladislava Vančury jsou potíže. Inspirovaly jak geniální dílo (Marketa Lazarová), tak rozpačitě vyhlížející nedodělky, mezi něž lze zařadit i tento povídkový snímek. Tři příběhy, zasazené do tuláckého i maloměšťáckého prostředí, pojednávají o nástrahách lásky, o drobných i zákeřných zradách důvěry. Pokus o náčrt zemitých postav však vyznívá spíše směšně, obsazení týchž herců do různých rolí v jednotlivých povídkách příliš nevychází. Selhává přenášení osobité poetiky Vančurova jazyka do filmové podoby. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (32)
Kupodivu mi vůbec nevadilo, že se v těch třech povídkách obejvovali ti samí herci. Škoda, že se všechny povídky nenesly ve stejném duchu jako ta poslední. Ta byla pro mě nejzajímavější a vlastně i nejzábavnější. Nějak nechápu ten distributorův výraz "nedodělek". To měl jako Vančura nepsat svou předlohu jinak a nebo to měl režisér natočit jinak? A už vůbec nevím, co na tom mělo být rozpačitého. ()
Tři krásné adaptace Vančurových próz. Úvodní „magickorealistická“ povídka odzbrojuje tím, jak současně doceňuje význam živé tíhy všeho zemského, tělesného, smyslového, a jak v něm – v tkáni vztahů, které vše se vším splétají – odhaluje řeč, kterou se ten, kdo opravdu vidí (nebo kdo alespoň něco zahlédl) a slyší (nebo přinejmenším cosi zaslechl), dorozumívá se světem, v němž se ocitl. Druhá – téměř bezsujetová – je čiré jiskření vášní. A třetí vše syntetizuje: zpřítomňuje úzkost zraku, který vidí skrz, a to i svou vlastní zkázu, a přenáší vlny těl, která touží po spojení s čímsi, o čem se domnívají, že to znají – a když splynou, tak se rozplynou… Ocenil jsem i vnímavou lyrickou kameru, souhru tváří vracejících se v čase v různých příbězích, a přenádhernou hudbu. ()
Z šesti nezávazných a nezávadných povídek Vladislava Vančury tu byla zfilmována polovina. Z Vančurovy jazykové ekvilibristiky tu sice mnoho nezůstalo, ale pokud se na celou triádu díváme z perspektivy vančurovského stylu vyprávění, pak ani jedna ze zfilmovaných povídek není chabá či obsoletní. Jejich propojení do jednoho hereckého rámce, neboť i dějový i ideový rámec je propojen, je možným režisérským přístupem. ()
Ach, ty ženy. Tedy v tomto případě žena. Jozefína, Blažena a Isabela. Vždy jsou kvůli nim jen a jen potíže. Zpřetrhají kočovné přátelství, pošpiní čest ctnostného manžela, který ovšem místo činů jen a jen žvaní, a dokonce kvůli nim muž občas zabije svého soka. Překrásná hudba Zdeňka Lišky, skvostný Vančurův jazyk, a naprosto skvělé herecké polohy nejen Jany Brejchové. ()
"Díval jsem se na svět a všelicos jsem zahlédl, ba věru vím, kdo je vládkyní světa. Což jsem necítil, jak lásky tepe křídly, což jsem si nevzal nitky z jejich šatů. Kdo nezakládá oheň, ten se nespálí. Já však miloval sto něžných krasotinek, jež mi Bůh ukázal. Víte však vy, co je to láska?" V tomto přepisu Vančurových povídek (skvostným jazykem napsaných) nám stačí jedna krasotinka jménem Jana Brejchová. Je půvabná jak v poloze lehké děvy, manželky cnostného manžela tak i hostinské. Ten nápad obsazení týchž herců do všech tří povídek mi vůbec nevadil, jejich určité propojení na konci mi dávalo smysl. Co jsem si určitě hodně užil, byla výborná Liškova hudba, ať už se v první povídce podobala hře na flašinet, byla vypjatě romantická v povídce druhé nebo měla středověký ráz jako ve třetí povídce. ()
Galerie (2)
Photo © Filmové studio Barrandov / Vladimír Souček
Zajímavosti (2)
- Na XV. Mezinárodním filmovém festivalu v australském Adelaide byl film vyznamenán Stříbrným Jižním křížem. (M.B)
- Petr Štěpánek vzpomínal, že scénu, kdy v roli Cypriana po něm háže Vladimír Menšík (Kabrhel) sekeru, točili 38krát. Důvodem byl nízký strop dekorace, sekera neletěla kam měla, takže se Štěpánek ocital v nebezpečí života. (sator)
Reklama