Nosferatu - Fantom noci

Najsilnejšie vizuálne aj dejové momenty tohto remaku sú priamou citáciou originálu, takže neviem či je zásluha kvalít tohto filmu v rukách Herzoga alebo Murnaua. Ale to je v podstate jedno. Jedna z najlepších adaptácií Draculu, miestami s úžasnou atmosférou a super Kinskim a krásnou Isabelle Adjani. Je to svätokrádež a na niektoré filmy by sa namalo šahať, ale keď už sa siaha, bolo by super, keby to dopadalo takto. 9/10 a budem sa tváriť, že originál neexistuje. (23.05.2016)

70% Od NOSFERATU jsem dostal trošku míň než jsem čekal, přesto to rozhodně není film na odpis a pozitiva rozhdoně převahují nad několika málo slabšími momenty. Jedním z nich je rozhodně sureálná nálada filmu, která se jím táhne po celou dobu a nechá vás na holičkách. Kinskiho hrabě Dracula pak působí poněkud bázlivě, Klaus Kinski vypadá úchvatně (souhlasím, že by si zasloužil víc scén) a scéna, kdy pomalu přistupuje k Harkerovi na loži (ty drápy!) je jedna z nejmrazivějších, co jsem viděl za poslední dobu. (13.12.2009)

herzogova verze draculy se misty znacne odchyluje od genialniho originalu a v tomto pripade je to bohuzel spis ke skode veci, herzoguv ambientni styl vypraveni dej spise zpomaluje a casto je kladen duraz na nepodstatne sceny (namornik na lodi) na ukor tech dulezitych, ktere mnohdy nejsou podany patricne sugestivne. jinak nosferatu v podstate nema chybu, vsichni herci jsou skveli (a to vcetne jonathana harkera, ktery byl v prisernem podani keanu reevese kamenem urazu i v jinak skvele coppolove verzi), tradicni kraut-rock soundtrack je spravne temny a prirodni scenerie jsou fantasticke, i kdyz je jich mozna misty uz trochu moc na ukor deje. kombinaci herzogovy zachmurene atmosfery a hudby s coppolovou drsnosti, krvavosti a vernosti originalu by mohla vzniknout idealni drakulovska adaptace. (29.08.2008)

Všechny klasické románové děsy – Frankensteina, Draculu, Psa Baskervillského a Fantoma opery – pojí nikoliv nezadržitelné úsilí sát lidskou krev, ale snaha začlenit se do společnosti a touha po lásce; pokus výjimečných stvoření žít normální život. Upír Nosferatu není nic jiného než tragická figura, samotář, který zná svět, ale svět neví o něm (zná ho pouze z mýtů), preromantický či romantický individualistický živel toužící se osvobodit. Kuriózně tak, že svobodu ztratí a bude přijat okolím, protože zjišťuje, že být mimo systém je horší než být jeho součástí. Volí proto lepší z obou zel. Nicméně je obtížné tragiku Upíra postřehnout, protože za prvé postavy ve filmu jsou vyloženě kladné a nutí diváka, aby s nimi sympatizoval a Upíra zavrhl; za druhé Herzog ukazuje divákovi vše, co má vidět, ale nikdy neříká, co by měl cítit, a nevypráví z vnitřního hlediska Upíra; a za třetí Upír Kinski promlouvá převážně expresivně přes vizuál, zatímco ostatní postavy přes dialogy, čímž přispívá ve svůj neprospěch, neboť vizuální uvažování není lidem vlastní. Osud Upíra tak zesiluje zejména klíčové duo Herzog a Kinski (ten připomíná více odhozeného potomka původního Upíra Nosferatu než autonomní monstrum). Oba jsou stejní vyděděnci jako Upír a pouze vepisují sama sebe do integrity filmu a kladou si otázku, jak může člověk reagovat - protože odstranit nejdou - na existenciální rozpory. Může ukončit svého ducha uklidňujícími a zkreslujícími ideologiemi. Může se pokoušet uniknout svému vnitřnímu neklidu krajní aktivitou, ať už při zábavě nebo v práci. Může se pokoušet zbavit se svobody tím, ze se stane nástrojem mocnosti, které leží mimo něj a s nimiž identifikuje svoje já. Presto zůstává nespokojeny, bojácný a neklidný. Existuje jen jedno řešení tohoto problému; dívat se pravdě do očí a smířit se s fundamentální osamělostí a opuštěností ve světě, který je vůči lidskému osudu indiferentní, a uznat, ze neexistuje žádná vyšší moc, která jeho problém za něj může vyřešit. Vykládejte to věčné bytosti. (02.02.2009)

Jakkoliv se hlavně z první části filmu zdá, že jde jen o pouhý barevný remake slavné Murnauovi verze, opak je pravdou. Už první, chorály podkreslené, záběry mexických mumií jsou velmi znepokojující, a to pravý duch gotických románů teprve přijde. Hlavními plusovými body jsou klasicky výborná atmosféra, podmíněná hypnotickou hudbou a silně estetizujícími táhlými obrazy. Je obsažena ve většině scén – ať už jsou to zlověstné záběry přírody, Jonathanovo vyzvednutí pohřebním vozem místo kočárem, hejna krys nebo velmi působivá dekadence předapokalyptického veselí obyvatel Wismarcu. Na kom ale celý film stojí je Kalus Kinski s jeho smutnýma očima. Hlavní postavu i přes silné líčení polidšťuje, a tak ho přibližuje divákovi. Jeho únava prázdnotou staletí je odzbrojující, zdá se, že víc než po lásce touží po smrti, která rozhodně není to nejhorší a už vůbec ne nejjistější. Přidejme erotizující napětí mezi Kinskim a Adjani, děsivě otevřený konec, a expresionistický předchůdce si může jít házet stíny jinam. (12.02.2009)