Opilí láskou

Takúto dávku romantiky by som zniesol v každom filme, nehovoriac o štýle, akým bola natočená. Nevtieravým, príjemným, ľudským. Režijne si ma Anderson získal hneď od začiatku. Myslel som, že dostanem len klasickú dávku rom-comu, no dotal som to, čo ponúkajú tradičné allenovky. A to film, keď potrebujete vymeniť mainstream za trošku artovejší a nezávislejší. Keby sa Sandler zo začiatku neprezentoval viac v charakterových úlohách ako je táto, mal by na svojom konte možno aj pár oscarových nominácií. 85%. (04.01.2014)

Postmoderně příznačně žánrově těžko zařaditelný film, v němž nadmíru osobitý režisér Paul Thomas Anderson umně a podivuhodně namixoval stylový filmový koktejl z romantické komedie, psychologického dramatu, kriminálního thrilleru a snímku o psychicky narušeném jedinci s obtížně zvladatelnými návaly agresivity a vzteku, který má mírné příznaky autismu či podobné psychické nemoci. Co Andersona dělá Andersonem (zasvěcení vědí, že podobně ,,divné" filmy točí i další Anderson - Wes, jehož snímky také ocení spíše divák artových či experimentálních filmů) - velmi originální práce s filmovou hudbou a střihem, která má navodit pocit psychického rozpoložení duševně narušeného člověka - tedy hlavního hrdiny (zvláště silná je až stresující scéna v první třetině snímku, kdy se na Barryho (a tím i diváka) doslova valí neurotizující stimuly z okolí jeho kanceláře - neodbytné telefonáty, cynická a nepříjemná sestra, právě dohazovaná nechtěná známost i karamboly v sousední dílně...). Na tomhle filmu je také nejlépe vidět, jaký kus cesty urazila americká kinematografie od dob tématicky podobného Rain Mana (lineární děj, klasická forma filmového vyprávění...) k Opilí láskou (linearita děje je záměrně několikrát narušena, mnohé v ději zůstává záměrně nevyřčeno, tvůrci experimentují s velmi originálními barevnými předěly atd.). Za zmínku rozhodně též stojí herecký výkon Adama Sandlera, kterému P. T. Anderson dal ve svém úžasném snímku možnost ukázat, že není hercem jedné role a že v sobě ukrývá i nezměrný dramatický talent (který později úspěšně rozvinul třeba ve Volání o pomoc...) Podobné filmy: Dedication, Rain Man (18.10.2008)

Rukopis P.T. Andersona nelze přehlédnout, Adam Sandler se snaží co mu síly stačí, hudba neuvěřitelně posouvající děj, přesto asi oprávněně nejslaběji hodnocený snímek mého oblíbeného režiséra. Místy hodně zvláštní až padlé na hlavu, jednu chvíli jsem si myslel zda-li se nekoukám na nějaký klon Donnie Darka. (25.12.2010)

Dlouho, velice dlouho jsem se zdráhal na tento film podívat, což zřejmě přičítám tomu, že se nikdy nenašla vhodná příležitost a ani jsem nikdy neměl touhu ho nějak nutně vidět. Ale když se dnes objevil krátce po půlnoci v televizi a já neměl nic lepšího na práci, tak jsem se s ohromnou zvědavostí podíval na další herecký výkon Adama Sandlera. A s ohromným překvapením musím konstatovat, že to byl výkon maximálně povedený, dokonce snad jeden z nejpovedenějších v podání Sandlera a troufám si uvažovat i o tom, jestli to není jeho životní role. Part podivína, který se mnohdy chová velice zvláštně a nepředvídatelně a který mívá neotřelé záchvaty hněvu, mu sednul naprosto dokonale a já mu to všechno dokázal bez sebemenších pochybností uvěřit. A když běžel v supermarketu s celým stojanem pudingů rychle ke kase, tak jsem dostal nekontrolovatelný záchvat smíchu (ve zdejší galerii je to fotka č. 15). A musím říci, že Adam Sandler zde všechny své kolegy hodně zastínil. I když se třeba taková Emily Watson snaží, tak na Sandlera prostě nemá, ten tady hrál v životní formě. Z dalších herců pak zaujal samozřejmě Luis Guzmán, který má nepopiratelné charizma, ať hraje v jakékoliv roli. Tato romantická komedie je tedy velice neotřelá a hodně originální, a to umím ocenit. Teď nevím, jestli udělit čtyři nebo pět hvězd, opravdu by to chtělo na této databázi rozšířit hodnotící škálu, protože se mi čím dál častěji stává, že váhám mezi dvěma hodnoceními. V tomto případě tedy asi zůstanu u čtyř hvězd, ale z mého pohledu je to solidních 90%. (16.07.2010)

Nepomyslel bych si, že budu nadšen z americké romantické komedie po roce 2000, a většina filmů s Adamem Sandlerem nepředstavuje od pohledu nic, co by mě aspoň trochu lákalo ke zhlédnutí – a ani nemůžu říct, že by to Opilí láskou nějak výrazně změnili, nakolik se tu Sandler svým kukučem a často jedním výrazem pomateného ňoumy náramně hodil a já měl z úředníčka Barryho pocit plného splynutí herce s postavou... a Emily Watson, přestože si za mě svůj úplný herecký vrchol odbyla již 6 let před tím ve svém prvním filmu, opět nezklamala a když se pohybovala po scéně nebo někdy pouze mluvila hlasem, zaváněla zvláštně tajemným půvabem. Hned od první scény z kanceláře mě nesmírně upoutala vizuální stránka a z ní plynoucí jedinečná komorní atmosféra, v často delších záběrech s nečekanou událostí v nich či jindy originálně přidanými barevnými efekty a později se krásně rozjel i skvěle promyšlený hudební doprovod. Samotný příběh o zamilovaném páru, kdy ona ho svůdními návrhy i dalšími žádostmi neustále otravuje přes telefon a on plně zjistí, že je zamilovaný, až co se ona záhy odmlčí, možná zní od poslechu jako předvídatelné klišé. To by ale nesměl Paul Thomas Anderson jako autorský tvůrce pojmout zvolený námět s takovým nadhledem, že i snad nejklíčovější romantická scéna ve stylu retro videoklipu obsahuje tolik hravosti a kreativních nápadů, když ji navrch ještě předchází neočekávané stepování v obchodě. Lehce bizarního nádechu, včetně choulostivě svůdných telefonátů nebo záměrně komičtěji pojatého zúčtování s gangsterskou partou, bylo přidáno tak akorát, aby celkovou náladu dostatečně ozvláštnil a zároveň nesnížil celkový dojem. Jedna z neotřelých filmových romancí, kterou bylo radost sledovat. / Dík za společnou projekci honajzovi2. [90%] (18.12.2023)