Fitzcarraldo

K filmu jsem se dostal dost náhodně přes stejnojmennou písničku od Legowelt. I když mě obsah zrovna moc nelákal, tak jsem se stejně z nudy rozhodnul na to podívat. Klaus Kinski sice hraje jak o život a vypadá, že asi celý natáčení byl na koksu, ale spíš mi ta jeho postava lezla na nervy. Navíc většina filmu je dost o ničem, akorát ke konci se tam najde několik docela efektních záběrů s přesunem lodi přes džungli a pak s plavbou po divoký řece. (02.05.2015)

Opera mocnější meče. Fitzcarraldo to u mě vyhrálo hned zpočátku, v momentě, kdy hlavní hrdina slibuje operymilovnému pašíkovi červený koberec a čestnou lóži. Podobné postavě prostě musím fandit. A i jinak mi jako obří snílek byl mimořádně sympatický, je osvěžující vidět v dnešní, materiálnem a konzumem prolezlé době, někoho, kdo je ochoten pro lásku k umění obětovat cokoli a přelézt třeba horu. A to říkám bez ohledu nato, že můj vztah k opeře je asi stejně vřelý jako k rannímu vstávání či komárům. Osobnost hlavního hrdiny pro mě byla pak pro vztah k celému filmu určující, tím, že jsem se s ním dokázal identifikovat a prožívat celé „dobrodružství“ (ostatně co jiného než tradiční dobrodružná podívaná to je, že) jako své vlastní, mi film krásně utekl a po celou dobu na mě působil přesně tak, jak měl. Prostě čirá filmová krása, kde stylový konec tvoří jen příslovečnou třešinku na dortu. (05.11.2013)

Herzog sa pomaly ale isto každým ďalším filmom stáva jedným z mojich obľúbencov, pričom stále nemám jasno, či je na pomyselných vážkach viac génius alebo blázon. Keby bol iba jedno alebo druhé, tak by podobne náročný a zároveň podmanivý projekt ako Fitzcaraldo nemohol vzniknúť. Plavba megalomana Kinského za svojou víziou mi asociovala cestu Kapitána Willarda za poručíkom Kurtzom (hoci motivácie oboch sú diametrálne odlišné). Scéna prenášania parníka cez kopec je neuveriteľná (!!!) a zároveň funguje ako pomyselný vrchol celého filmu. Fitzcarraldo nie je top vrcholné dielo, ale pre celkovú výpravnosť, podmanivosť, originalitu a odvahu si zaslúži minimálne veľký rešpekt. (28.01.2011)

Fitzcarralda jsem neviděl snad dvacet let, ale v hlavě mi zůstal do dnešních dnů. Nyní, po opakované projekci, jsem se opět ujistil že Herzogův opus je velkolepý film. Kinski si s chutí střihl snad jedinou veskrze kladnou roli ve své kariéře, navíc roli, se kterou se mohu plně identifikovat. Spojuje mě s ní vášeň ke klasické hudbě - i já mám mnohdy chuť vykřičet do světa, aby lidé neposlouchali zasloužilé umělce typu soudružka Vondráčková, ale aspoň někdy v sobě našli odvahu poslechnout si skutečný národní poklad, nesmrtelnou hudbu Dvořákovu. To už jsem ovšem malinko odbočil, takže zpět k tématu ;-) . Sekvenci s přesunem parníku jsem s gustem pustil své sestře, která je, co se filmového vkusu týče, naprostý barbar. A... zírala na ni se stejnou fascinací jako já. To už něco znamená :-) (29.05.2011)

Snad poprvé vidím od Herzoga příběh, který je prodchnut nadějí a optimismem. Fitzcarraldo je kladná postava, jeho posedlost je poměrně neškodná a roztomilá, má dar pro své šílené plány nadchnout okolí (a když náhodou někoho, jako třeba správce železniční stanice, zklame, stále jsou sympatie na jeho straně). Hlavně, jeho nápad není poháněn touhou po moci a bohatství, ani ho netlačí vyšší autority a cíli nepodřizuje své morální zásady. Když ve finále dosáhne svého a podaří se mu dostat operu (mimochodem před vznikem filmu největšího zástupce umění), nebezpečně to zavání frajeřinou. Pozorovat kontrast mezi křehkou kulturou amazonských indiánů a několika tunového železného kolosu má také něco do sebe. Ale co naplat, já raději Herzoga, který cynicky pozoruje dekadenci a rozklad svých postav. (06.01.2011)