Reklama

Reklama

Obsahy(1)

V 60. letech byl Bohumil Hrabal mimořádným inspiračním zdrojem pro začínající filmaře - ani Juraj Herz nebyl výjimkou. Pro svůj středometrážní debut si zvolil bizarní příběh odehrávající se ve sběrně starého papíru. Hrdinou je tam svérázný výkupčí, jenž se stává svědkem všelijakých trapných i dojemných příhod. Režisér již tady osvědčil smysl pro bizarní nadsázku a morbidní zaujetí, naznačené již samotným názvem. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (87)

sud 

všechny recenze uživatele

Povídka Baron Prášil je z Hrabalovy knihy povídek Perličky na dně moje nejoblíbenější. Neherci Václav Halama a František Ketzek se coby Hanťa a soudruh vedoucí na své role skvěle hodili. Juraj Herz rovněž film nenatočil tradiční formou a neobešel se bez svých tradičních trademarků (praotec Českého filmového hororu se nezapře). Jediná, ale obrovská škoda je fakt, že povídka Baron Prášil, podle níž byly "Sběrné surovosti" natočeny, je dosti rozsáhlá, že by hodila v klidu na celovečerní film. Tentokrát je 30 minut bohužel málo. Ale aspoň něco. 83%. ()

LeoH 

všechny recenze uživatele

Herz nějak není můj šálek kávy. I tady vidím hlavně stavění na efektu, samonosnou morbiditu, klouzání po víceméně prázdně šokujícím povrchu (komu by nezatrnulo při pohledu na pilu zakusující se do dřevěného těla barokního světce nebo při zaslechnutí dětského pláče v hluku spuštěného lisu na papír), sázení na jednoduše čitelné stereotypy a diváckou zlomyslnost (když baba, tak hnusná). Hrabalovy postřehy a hlášky jsou sice skvělé, jenže v okatě bezzubých ústech postav vyznívají banálně jak hrnek s Mistrovým citátem na pultě krámku se suvenýry, za rohem už už vykukuje národní umělec a do Liškovy popisné kakofonie (když zmatek, tak zmatek) oplzle artikuluje své strašlivé Krááásnééé lidskééé pááábenííí… Ze sedmera původních „perliček“ pro mě jediná víceméně zapomenutelná. ()

Reklama

ondrula 

všechny recenze uživatele

Podle mého má film dva zásadní nedostatky. Jednak na něm hrozně moc vidět, že se Herz otrocky držel knížky, takže má člověk pocit, že čte Hrabala, a nikoliv že se dívá na film. Za druhé (a to je skutečně spíš Hrabalův problém obecně) nelze nevidět, že takovíto lidé v reálu neexistují; to se snad odehrává na Marsu. Ale třeba někomu vyhovuje ta poetika typu: co by bylo, kdyby to takle bylo, to by bylo! ()

bila.tecka 

všechny recenze uživatele

Výtečné zpracování Hrabalovy povídky, které bylo pro svou středometrážní délku vyřazeno z novovlnného manifestu Perličky na dně. Debutující Herz přesně Hrabala vystihl - "svět je plnej podivnejch krás a jeden život na to nestačí". Škoda že náboj filmu je ve druhé třetině rozmělněn pomalejším střihem a lehce ztrácí dech. Prostříhat a je to dokonalost sama. ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Sběrné suroviny, co je to za chrám moderní doby? Jaká mše se zde slouží a kdo ji celebruje? Je to místo spasení starého papíru, nebo se snad při tamní eucharistii proměňují myšlenky, ideje shledané kýmsi domněle odpovědným nepotřebnými, nečitelnými? Hrabalovy texty i Herzův film, který je jejich užaslým zrcadlem, tyto otázky navozují jaksi „mimochodem“, na okraj války gest a slov, která poutá pozornost jako zmrzačený úd, jako čerstvé zbořeniště. Čím to, že v asambláži odložených věcí, nacházíme takové kouzlo? Je to snad vysokou koncentrací těch „malých duší“ (jak by řekl Francis Jammes)? Anebo snad všechno to ohmatání stvrzuje opravdovost, skutečnost, nenapodobitelnou dřeň prožitosti? Proti níž bledne výsostné umění minulých století jako pouhá imitace, jako nezdraví příbuzní krášlící svou slabost mdlými barvami… Co člověka žene na smetiště? Myslím na Václava Navrátila: „Všechny vznešené záležitosti mohou být zvulgarizovány; zesměšněny; stávají se důvodem ke studu. Je to osud lásky, osud snění, osud vědění, ba i šlechetnosti. Proč? Protože záležitosti nejvznešenější bývají též záležitostmi nejvnitřnějšími. Naprostá niternost způsobuje u slabších povah pocit osamocenosti. Ten vede k bázni a ke studu. Lidé se stydí za to, v čem jsou úplně sami. Nestydí se za to, co sdílejí veřejně s ostatními.“ A dál si kladu otázku za otázkou, loupám cibuli té záhady; protože to opravdu není snad jen kouzlo nostalgie po špíně jiných dekád, kdy jsme se ještě nemuseli dusit dýmem dneška a dávit vakuum aktuálních vteřin. Je tedy tím motorem, pohánějícím nás do bran periferijních baráků, do letních skladů s masopustními maskami a vousisky svatých Mikulášů či Dědů Mrázů, do ráje nepotřebnosti strach ze samoty našich vlastních niter, ostudně pravých? Touha po pospolitém přežívání? Anebo znovu: šok z grotesky, který vyvane bez následků? A znovu vzpomínám na Václava Navrátila: „Avšak stalo se osudem této doby, že hledáte tajemství a sen právě v této kouzelné všednosti, ve všednosti nejvšednější. V mracích všedního poledne. Na bezvýznamných domech. Na každodenních stromech. V unaveném rachotu letadel. Ano, není potřeba to zapírat, víme to všichni dobře. Máte nějaký tajný a unavující pocit úzkosti. Nemáte odvahu slavit svátek. Proto slavíte všední den. Tam hledáte mýty. Ale podaří se tento únik do všednosti? Nebude rušen zevními zásahy? A najde se někdo, kdo tam dovede skutečně najít mýty?“ Ano, tak přeci jen je to tak: každý stejnými dveřmi vstupujeme do jiného světa. Věděl jsem, že ty přízraky, které tam vidím doutnat, jsou opět jen střepy zrcadel odrážející cosi, co hledám pokaždé jen v sobě. Tak znovu: Hrabalova sběrna je světem obráceným naruby, tedy světem, jaký skutečně je. Jako na Atgetových fotografiích nacházím půvab nahodilých seznámení v pařížských výlohách i zde mne překvapuje ona zdánlivá nezáměrnost, s níž vyhřezávají z beztvaré masy odložené skutečnosti jednotlivé její segmenty, tu kus těla, tu šatu, tu myšlenky. Zatímco vnější svět utíká do front obchodů, zde se ruce noří do podvědomí samého, do něčeho, co bylo raději odneseno z domu, aby to nepřekáželo rychlému pohybu mezi zdmi, které hrozí propustit cizí oči – a tedy i cizí smích (takový, který se rozeznívá nad pravopisnou chybou v milostném dopisu). Ta opravdovost není zdánlivá, ale stejně tak jí nelze upřít té porcované historii. Jazykem skvrn nemluví jen zdi sběren, ale i chrámy. Snad proto se nakonec vše schází, aby to dosloužilo v nějakém groteskním, vysmívaném přepravišti… Každopádně smějeme-li se spolu, smějeme se každý něčemu jinému. Stejné je to s pláčem, láskou a vztekem. () (méně) (více)

Galerie (9)

Zajímavosti (8)

  • Protože tato Herzova povídka po konečném sestříhání ve výsledku o jednu minutu přesáhla povolenou stopáž 30ti minut, nebyla zařazena do konečného filmu Perličky na dně (1965), pro který byla původně určena a byla promítána samostatně. Jelikož byla v kině zařazena před německou detektivkou, paradoxně ji nakonec vidělo víc diváků než samotné Perličky na dně. (LadyPupu)
  • Režisér Herz se scházel s panem Hrabalem a psali spolu scénář. Ve sběrně, ve které se snímek odehrává, skutečně Bohumil Hrabal pracoval celých 7 let. Pracoval zde hlavně kvůli tomu, že měl díky této práci zdarma spoustu knih. (mchnk)

Související novinky

Juraj Herz 1934 - 2018

Juraj Herz 1934 - 2018

09.04.2018

V neděli zemřel režisér, scénárista a herec Juraj Herz. Jeden z hlavních představitelů československé nové vlny vystudoval fotografii na bratislavské UMPRUM, následně režii a herectví na loutkářské… (více)

Reklama

Reklama