Mžitky

Schematismus, popisnost a dořečenost takřka socialisticko realistické intenzity (což je vzhledem k tématu filmu obzvlášť pikantní). Hlavou mi vrtá jediná otázka: Byla dcera hlavního hrdiny i ve skutečnosti robot? Ale vážně: Chybí tomu jakákoliv metafora, nadhled, rafinovanost - ba co hůř: autorský rukopis. Na jednu stranu je jistě obdivuhodné, že někdo dokáže na sklonku života natočit takový film. Na druhou stranu je to tak superslabý odvar toho, co Wajda točil ještě v 80. letech (nemluvě o vrcholech v letech 50. až 70.), že se člověk prostě neubrání smutku. (11.04.2017)

Kloubouk dolů, Mžitky jsou víc než jen důstojným rozloučením s neuvěřitelně dlouhou, plodnou a úspěšnou tvůrčí kariérou nejvýznamnějšího polského filmaře Andrzeje Wajdy. K tomu, co dokázal natočit na prahu 90 let, se převážná většina jeho kolegů nedokáže přiblížit v průběhu celé své tvorby. Jeho poslední snímek patří k tomu nejlepšímu, co kdy natočil, jakkoliv je znát, že v tomhle věku už nijak neexperimentoval a konzervativně sázel tzv. na jistotu. Každý záběr nicméně prozrazuje filmaře s jasnou představou, co chce a jak toho dosáhne, schopného pracovat s filmovým jazykem a především schopného vyprávět příběh a sdělovat informace o svých postavách obrazem. Ani stopa po typické užvaněnosti českých filmů. Wajda si vybral látku, která mu umožnila představit silnou, mimořádnou osobnost polských dějin a zároveň vypořádat se jejím prostřednictvím s faktem, že si sám ve svém mládí s režimem tak trochu zadal. Do konfrontace se systémem narozdíl od svého hrdiny zkrátka nešel, jakkoliv od začátku místní poměry a dobu převyšoval. České vyrovnávání se s démony nedávné minulosti většinou nebývá přesvědčivé a umělecky na výši. Wajdův obrázek přelomu 40. a 50. let, kdy stalinismus ve střední Evropě nabyl maximálního vlivu, je sugestivní možná i proto, že tu éru osobně ještě sám zažil. Polsko z těch časů je ve Wajdově vyprávění nevlídné, plné tísnivé atmosféry, není v něm místo pro optimismus, jen místy přežívá vzdor a ostrůvky lidské solidarity. Samostatnou kapitolou je výkon Boguslawa Lindy v hlavní roli, kdy podal tak fantastický výkon, že opravdu máte pocit, že si končetiny v zájmu role skutečně nechal amputovat. Poctivé 4* s tím, že budu ještě hodně přemýšlet, jestli za celoživotní zásluhy nenadělím Wajdovi i tu pátou. Zasloužil by si to. Celkový dojem: 85 %. (16.05.2017)

Boguslaw Linda je Pan Herec a doufám, že za tuto roli bude sklízet ceny široko daleko. Film je to skvělý, hodně temný a depresivní, čiší z něj bezvýchodnost a boj s větrnými mlýny. Talentovaný malíř a oblíbený profesor je systémem vláčen do totálního vyčerpání a smrti. SPOILER !!! Následkem zranění z První světové války neměl jednu ruku, nohu a neviděl na jedno oko. Vyučoval teorii umění a vidění světa, které se neshodovalo s novým socialistickým realismem, proto bylo mnoho jeho malířských a architektonických děl režimem zničeno. Poslední film Andrzeje Wajdy je podle skutečných událostí. (20.05.2017)

Vlastně jsem do Mžitek ještě neviděl polský film, který by zobrazoval, jak komanči zdevastovali lidskou osobnost za jejich neslavné éry. Možná maximálně Poslední rodinu. V Česku takových témat bylo zfilmováno již požehnaně. Všechno ale mělo stejný průběh a důsledek. No a zde to není jiné. Já jsem nicméně rád, že tyto filmy vznikají i mimo naši zem. Je třeba si neustále připomínat, jaká tu byla doba a co je komunismus za peklo. Wladyslaw Strzeminski, coby hlavní role tohoto vcelku výpravného historického filmu podle skutečné události, by jistě dal za pravdu. Hrůzné, historicky velice pěkné, ale některými lidskými charaktery dost kruté. (16.10.2023)

Vyborne natoceny zivotopisny film o polskem umelci Wladyslawovi Strzeminskim a jeho povalecnem ustupu ze slavy a uznani az po jeho zivoreni. Klobouk dolu pred Wajdou, jaky skvely film dokazal v devadesati letech natocit. Ponura atmosfera, pocit bezvychodnosti a slusna vyprava. Dobre herecke vykony v cele s vynikajicim Lindou. (27.08.2017)