Fuocoammare (Požár na moři)

Nepochybne poctivý kus dokumentarčiny, pomerne sofistikovane prelínajúci dokumentárnu líniu utečencov, každodenne bojujúcich o holý život a hranú linku bežných ľudí z Lampedusy, ktorí sú na podobné obrazy zvyknutí a hoci radi pomôžu, sami majú svoje vlastné existenciálne problémy, ktoré sú pre nich dôležitejšie. Podprahovo tým vzniká napätie z dvoch svetov, ktoré zákonito musia na seba jedného dňa naraziť. Čo mi však divácky nevyhovovalo je príliš pomalé tempo, vzniknuté zo série nekonečných statických záberov s minimom akcie, či náväznosti, čo samo o sebe nemusí byť nutne vadou (nepovažujem sa za výnimočne lenivého diváka), myslím však, že táto téma scudzovací efekt nepotrebovala, zbytočne bráni emočnému napojeniu sa. (25.02.2019)

Strašně obtížně se to hodnotí a hledá se k tomu alespoň trochu nezúčastněný postoj. Rosi natočil svůj dokument mnohem promyšleněji a prokomponovaněji než lecjaký hraný film, explicitní výjevy z "lodí smrti" prostřídává s bezmála komediální rutinou života malého kluka z Lampedusy. Právě tohle střídání emocionálního tepla a mrazu dává filmu rytmus a sílu, před kterou se strašně těžko uniká k cynismu uprchlické "masy". Rosi je adresný. Část výjevů z uprchlického tábora sleduje úmyslně postavy běženců v pološeru, část na moři se naopak odehrává v syrovém detailu. Explicitnost některých záběrů vyvolá debatu o tom, co je přípustné a co už je za hranou. Jenže na sociální pornografii je Rosiho přístup až příliš sofistikovaný a důsledný v obou dějových rovinách. Dva světy - z nichž v jednom se trpí a umírá a ve druhém žije úplně obyčejný život - odděluje několik kilometrů a spojuje je postava lékaře, který se o uprchlíky stará. Jeho výpověď (mimochodem jedna z mála, která se ve filmu objeví, jinak většinu mluvení obstarávají civilní dialogy) je pro mě nejsilnějším momentem celé tzv. uprchlické krize. Rosi se snaží diváka přimět k tomu, aby se neuchyloval k několika osvojeným únikovým strategiím. Tohle se prostě děje a my se k tomu musíme nějak postavit. Oheň na moři není žádné zakázkové dílo, společenská objednávka. Je to promyšlený umělecký obraz poetické všednosti i katastrofy, která se děje na našem prahu. O morální a politické dimenzi se povedou vzrušené debaty. Oheň na moři bude polarizovat. Jako každý velký a závažný film. [Berlinale 2016] (13.02.2016)

Tento dokument vyhrál Zlatého medvěda Berlinale a pak šel u nás v kinech. Klíč režiséra je tento: sledovat humanitární katastrofu očima místních lidí. Scény jsou naaranžované a tedy se snaží publikem včetně mě manipulovat. Nyní vidíme ve zpravodajství demonstrace obyvatel řeckého ostrova Lesbos proti přílivu uprchlíků, ale v tomto dokumentu se nikdo z obyvatel nevyjadřuje. Rosi od nich zjevně žádá výhradně všednodenní rituály místa, jež zejména za sychravého času není právě turistickým rájem. Vidíme chlapce jak se toulá se psem nebo s kamarádem zkouší prak a babička doma vaří, i když rozhlas právě hlásí další stovky mrtvých těl. Uprchlíci jsou mechanicky vyfoceni a hrají fotbal. Babička , která stele poste a uvařila oběd dělá to nejlepší a to jediné, co může, aby se Lampedusa nezhroutila docela. Na jednom předmětu ve škole nám nejmenovaná profesorka, bývalá ministrině říkala, že po Evropě se toulá milión migrantů, kteří nebyli přijati a nikdo neví kde jsou. Evropa už desetiletí demograficky vymírá. Kam až je Brusel schopen zajít, aby se sehnala pracovní síla z přelidněné Afriky? Pohraniční služba Frontex místo aby hranice EU chránila migranty sbírá na moři a dováží do Evropy. Tím podporuje miliardový byznys mafií dovážet nové a nové. Nebo čtete tento dokument beze slov jinak? (10.04.2020)

Ono s tým dokumentom to nie je také jednoznačné, Rosi skutočne posúva hranice filmového rozprávania. Jeden paralelný príbeh je hraný, druhý dokumentárny, ale vzájomne sa vôbec nerušia, pretože takouto filmovou rečou uprchlícka téma nadobúda širší rozmer. Možno je to kontrastné prirovnanie trocha zjednodušujúce, ale účel svätí prostriedky. Najmä je iné vidieť vo filme (zrejme) autentické mŕtve telá v podbalubí a počuť o tom v správach. (18.09.2016)

Film na téma uprchlické krize a vítěz letošního Berlinale. Když o tom psaly novinky.cz, lůza v diskusi hned začala řvát, že to bude určitě sluníčkářská sračka plná špičkových chirurgů a jaderných fyziků (zde lůzu zastupuje uživatel JohnnyV). Lůza byla jako obvykle zcela mimo. Uprchlíci jsou ve filmu prezentováni jako hulákající primitivové a jsou to většinou "bojeschopní mladí muži"™. Uprchlíci jsou ve filmu ale jen rekvizita, většina filmu je o několika obyvatelích středomořského ostrova Lampedusa, kteří jsou jakože s uprchlickou krizí konfrontováni. To, jak obyvatelům ostrova změnila krize život, je zajímavé a slibné téma, ve filmu ale zoufale nevyužité. Jde o další z řady filmů, které jsou točeny, jen aby mohly sbírat ceny na festivalech, což se pozná snadno tím, že každá scéna trvá 10x déle, než by měla. Tak třeba 10 minut sledujeme, jak dva kluci ničí prakem kaktusy nebo jak babička vaří sépiovou polévku a stele postel. Tyto postavy nejsou s uprchlíky nijak konfrontovány, nikdy se s žádným nesetkají, a jejich scény vůbec nijak neladí se scénami zachraňování hladovějících uprchlíků na moři. Film trpí zoufalou neschopností autorů naplnit ho smysluplným obsahem reflektujím slibné téma. Stříbrný medvěd je v dobrých rukou. (02.07.2016)