Stud

Keď sa všemocný komunistický funkcionár dostane do konfrontácie s poznaním, že jeho chránenec bol obvinený, spustí sa v jeho osobnom i profesnom živote veľká skúška charakteru. Režisér Ladislav Helge dokázal vytvoriť realistickú atmosféru a k tomu mu dopomohli aj niektorí neopozeraní herci. Pravdou je, že film drží pevne v rukách predovšetkým Július Pántik, ktorý je vynikajúci. Z filmu je cítiť postupné uvoľňovanie v spoločnosti, inak by tento film nemohol vzniknúť. (24.04.2020)

Realistický film o situaci ve společnosti v 60. letech minulého století. V době, kterou každý opěvoval, jako dobu osvícenou. Jenže pravda byla jiná. Všude přítomná lež a pokrytectví, komunisté si stále hráli na jiskřivé budování socialismu, zatímco lidé už dávno věděli své. Že socialismus není žádné blaho, i když má každý doma anténu, motorku a koupelnu, že to není všechno, co člověk potřebuje pro pocit štěstí. Tento film je vlastně o jednom komunistickém předsedovi, který se stále brání pravdě, byť všichni kolem se mu mermo mocí snaží otevřít oči. Marně. (09.06.2020)

Pro mě nejlepší Helgův film, který výborně vystihuje podtsatu funkcionářství, které sice můž emít dobré úmysly, ale právě skutečnost proti nim postavená z nich může udělat i zápornou stránku (přílišný strach o zachování čistého štítu a vydobité příkladnosti, stylizace do "svědomí socialismu", jenž se příliš křečovitě drží svého, jelikož o ostatních ztrácí jakékoliv iluze, on sám, spravedlivý, proti všem). aniž by v příběhu o něco vůbec šlo - jen bouřka po dlouhém horkém dusnu, která se přežene, zase se vyjasní s tím, že se obdobné dusno může vracet. Helge zde dotahuje spjatost povětrnostních podmínek se stavem člověka či společnosti k dokonalosti :) Stejně tak nabízí i řadu působivých scén - svlečení dcery je trochu efektní, stejn ějako vypjatý paranoický stav na náměstí, ale například trapné mlčení v jzd jako projev studu je pro mě Helgeho realizačním vrcholem. Přesto však trochu zamrzí přílišná metaforičnost promluv, skřípání některých hereckých výkonů i zbytečně retrospektivy, které nic nového neříkají, snad jen aby konečně Helge nebyl znovu nařčen z příliš klasického způsobu vyprávění. Alespoň, že ruční kamera a její pohyblivé záběry působí velmi autenticky. (12.01.2010)

Toto Helgeho dílo spadá všemi svými znaky do filmové československé vlny šedesátých let a vůbec do tehdejšího společenského dění. Revize klišé a frází se nevyhýbala ani všednodennosti. Příběh předsedy ONV z jihomoravského města (Břeclav ?), padesátníka, v jehož povědomí se pořád objevují montérky, obnažuje krizi režimu. De iure platí staré fráze, de facto společnost žije podle jiných, podstatně odlišných podmínek a hodnot. Chlapácká gesta ani staré postoje nezabírají ani ve vlastní rodině. Scéna v závěru filmu, v níž v předjitří stojící funkcionář hledí do okna autobusu, po němž stéká dešťová voda a zevnitř na něj hledí od něj odcházející dcera, je víc než výmluvná. O skutečné tváři režimu tyto filmy-téměřdokumenty vypovídají mnohem více než plakátové seriály typu VYPRÁVĚJ. (02.04.2014)

“Směrnice jsou jedna věc a člověk druhá. Arnošt Pánek (Julius Pántik), předseda JZD, se vyjadřuje pomocí antitezí. Dřív než domyslí dopad vyřčeného (Já se snad vrátím k řemeslu.), tak nápad popírá. Pánek řeší problémy na úřadě, ale i doma, kde se proti „JEHO okresu“ bouří dcera. Kritika mocných je naservírována přímo. Po opakujících se scénách, které záměrně navozují stereotyp jednání, závěrečné hromobití a následný slunečný den zesilují rozervanost „hrdiny “. Ten nejdřív křičí na celé město, ovšem v závěru si opět v poklidu vykračuje. Zajímavý je i vztah šoféra (Štěpán Zemánek), který jakožto správný pikolík nezapomene podat klobouk… Soudruh Pánek má prostě „máslo na hlavě“. V závěru zní recitace básně „Vedro“ Roberta Rožděstvenského v podání Luďka Munzara. (24.02.2009)