Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny

Gibson asi ne tak zcela pochopil význam obratu "válka je peklo/horror" a vzal to doslova i do písmene. Stylizuje tedy válečné scény jako čistou horrorovou žánrovku z pekel se vším všudy; od strachu z neviděného přes lekačky až po ultimátní gorefest jaký kina ještě nezažila. Což je v podstatě (bez ironie i nadsázky) geniální nápad. Na papíře. V tomto podání je z toho však pouze jednotvárně ubíjející slepenec zpomalených záběrů na japonské Palachy melancholicky plápolajících za doprovodu pršících končetin. A to vše vyšperkované o WTF momenty, které jsou jak z Armády temnot (ano, kongeniální zteč s trouchnivějícím trupem, fotbalovo-granátové nůžky či "já táhnu, ty kosíš"). A to jsem zatím nezmínil přepálený a okatě divákovi do ksichtu cpaný agitační "přesah", který tak bují neskrývaným patosem (ne, nejde o scénu "prosím, ještě jednoho"), že to nemá s vážně míněným (proti)válečným dramatem žádnou spojitost. Tohle je regulérní béčkové guilty "holy gore" pleasure nikoli seriózní film. Což je škoda, protože osud i témata (a konflikty z toho plynoucí) v něm jsou natolik nosné, že si zasloužily o poznání lepší a především důstojnější zpracování. Jenomže to by nebylo tak zábavné; sice nechtěně, ale to čert vem. Na škodu tak ve výsledku není ani tak debilní scénář, směšné výkony či poplivání památky obětí na obou stranách, ale úvodní čtyřicetiminutovka, která... No, je stejně špatná (ne-li horší) jak zbytek filmu, akorát v ní nejsou žádné vystřižené scény z Armády temnot. Což to je neodpustitelný hřích, který nespraví ani tucet otčenášů. (28.01.2017)

Non Metal Jacket. Přeskočíme-li pro další vývoj příběhu potřebnou expozici virginského prosťáčka, co by od jisté doby neublížil ani japonské mouše, dostane se nám kostry Kubrickova kultu. Příprava rekrutů na peklo války a oddělování slabých článků řetězu buzerací je ozvláštněna konfliktem hrdosti hlavního hrdiny s armádní mašinérií. Dobře se na to dívá, divák si klade nevyhnutelné otázky a jako bonus se seržant V.Vaughn snaží přiblížit vytříbené rétorice seržanta R.L.Ermeyho (pochopitelně marně). Jenže znáte to, jak je to ve skutečnosti - lehko na cvičišti, těžko na bojišti. Příjezdem na Okinawu se Gibson utrhne ze řetězu a začne to tam sázet. Brutální naturalismus vyhřezlých orgánů, který nezná míru ani opodstatnění, triviální působení na strunu sentimentu, patos uliček slávy a religiózní jinotaje. Vzhledem k tématu chápu přítomnost těchto aspektů, příčí se mi však způsob jejich podání.. Adventista sedmého dne, který chytl do ruky zbraň, jen aby z ní vyrobil improvizovaná nosítka. Pacifista v Pacifiku, který pod palbou zachránil desítky životů, píchal morfium Američanům i Japoncům a kdyby šel kolem Bela Lugosi v kostýmu Drákuly, píchne mu ho taky. Záchranářské aktivity desátníka Desmonda Dosse jsou bezesporu úctyhodné, ale proč se jich musel chopit zrovna režisér, který má na zpracování podobných kronik heroismu jen hrstku předností a hromadu nedostatků..? (19.01.2017)

Ani za těch hodně let se nic nezměnilo. Gibson je stále velmi dobrý vypravěč romantických/osobních příběhů, vztahových linek, ale pouze průměrný v práci s válečnou tématikou. Identické neduhy měl i We Were Soldiers (kde Gibson přenechal režii kámošovi Randallovi), který se spíše než etalonem žánru stal jen podpultovou vypalovačkou pro věrné fanoušky. Nevynahradí to ani Melova chuť na krev a ustřelené končetiny. Stačilo přizvat na konzultaci Spielberga nebo Stallona, aby mu ukázali co znamená slovo dynamika a nápaditost akčních/válečných scén. Vše pak završují tradičně idiotské zpomalené záběry vybíhající první linie (opět jak přes kopírák ze staršího filmu), které podprahově křičí "patos" na všechny světové strany. Herecky OK, dvojice Palmer Garfield ideální. (14.11.2016)

V Dublinu měl Hacksaw Ridge premiéru až včera a jsem rád, že jsem si ho mohl užít na velkém plátně. Film vtáhne diváka od samého začátku, kde zaujme hodně netradiční výkon Andrewa Garfielda, podle mě ten chlapec má v sobě kus talentu a bude předvádět ještě zajímavé věci v budoucnu. První hodina je hodně emocionální, krásně romantická a psychologicky nátlaková. Výcvikový tréning je snad nejlepší, co jsem kdy zhlédl ( Vince Vaughn překvapil) dojde i na můj oblíbený soud, takže paráda po všech stránkách. Jakmile se film přesouvá na bojiště začíná nejsyrovější válečné peklo, které kdy bylo natočeno. Mel Gibson se absolutně utrhl z řetězů a servíruje hodně brutální, násilnou, realistickou, strhující, napínavou a podmanivě natočenou akci, která mi vyrážela dech a zařval jsem si v kině sprostě nahlas jak už dlouho ne. Málem mě trefil šlak z toho jak perfektní to bylo. Neskutečný zážitek, kde lekačky fungují intenzivněji než u Conjuringu. Jestli oscara vyhraje romantická LALALA pro ženské a buz*ranty mi bude velkou záhadou. To že v kině seděli kolem mě samí senioři, kteří se mohli samotné války zúčastnit můj zážitek ještě umocňovalo. 100% (28.01.2017)

Moc dobrý film, který se mi opravdu líbil, přesto jsem se chvílemi neubránil úsměvu. Gibson obratně balancuje na hraně patosu, kdy v klíčových zachraňovacích scénách hraje správná heroická hudba a vnitřní hlas hlavního hrdiny se obrací k bohu. Funguje to, protože Desmonda Dosse známe z civilu, víme že je to sympaťák a správnej kluk...ale stejně jsem si tam, nevím proč, furt představoval scény jak ze Žhavejch Výstřelů. Přišlo mi, že si to o to úplně říká, když už tam asi po desátý zvolával "Bože, dovol mi zachránit dalšího, a dalšího, dalšího, dalšího" a běhal tam v dělostřelecký palbě, kopal si ve zpomalenym záběru s granátem, jak s hakisákem, ale úplně nejvíc bylo jak táhnul Vince Vaughna na tý celtě a ten kosil japončíky. Říkám, super film ale jestli si něco zasluhuje parodii, tak tohle. (26.11.2016)