Kvočna

Na svou dobu velmi odvážný a průkopnický film, kde hlavní hrdinka si troufale umíní, že má právo dělat totéž, co chlap - tedy ozkoušet si svého budoucího chotě a ten, který ji bude vyhovovat, toho si vezme. (Dnes by možná bylo lepší vrátit se do těch morálkou poznamenaných časů!) Ovšem pak, když ji mladík v nějaké lesní stodole ošustí, s brekotem uteče k babičce - ochránkyni rodinného krbu, chcete-li kvočně. Jo, holt panenství bolí (jak se už o tom přesvědčila i Liduška Baarová ve filmu, kde je "panenství" v samotném názvu). A věřte mi nebo ne, ale tu mrštnou poběhlici nehraje Áda Mandlů, ale její stejně zdatná kolegyně Truda Grosslichtová. Jinak ten Haas si zde mohl i zahrát, úroveň filmu by se jistě zvýšila. (27.02.2014)

Hugo Haas měl hned dvakrát šťastnou ruku. Poprvé když si jako svou režijní prvotinu vybral úspěšnou hru Edmonda Konráda inscenovanou v Národním divadle a podruhé když se rozhodl nabídnout hlavní roli Růženě Naskové, která v této roli excelovala na jevišti. Nasková měla jedinou filmovou zkušenost z roku 1915, Haas jí nabídl ojedinělou příležitost a film dostal skvostnou komediální i charakterní herečku. Kvočna je vtipnou lehce ironickou reflexí doby, která se "mravně" změnila, s vybroušenými dialogy a skvostným obsazením. Snad jen národní nota, poplatná době svého vzniku, se do této jinak výtečné komedie příliš nehodí. (15.01.2004)

Jako komedie Kvočna neoslní, ale má zajímavou výpovědní hodnotu o době jejího vzniku. Je totiž prostá pokrytectví a zkreslování ohledně vztahů a obecně morálky v předválečném Československu. Resp. tvůrci poukazují na fakt, že nastala doba emancipace, že se mění zaběhlé pořádky. Povzdechnutí Kvočny v samotném závěru, provázené obavami, není moralistické....my už dnes víme, že bylo na místě. Takže v kontextu doby, jde o zajímavý film, ale jinak moc kvalit nemá a místy je vysloveně blbonudný. (14.05.2023)

Romantická komedie plná přeletů, záletů i příletů - úplně jako od Woodyho Allena! Všechny postavy se tu jako nějaký model sluneční soustavy otáčejí kolem Růženy Naskové a je radost se na to otáčení dívat. Precizně napsáno a zahráno, ještě precizněji zrežírováno. Hudba Pavla Haase, kterého v roce 1944 bohužel zavraždili v Osvětimi, je přímo skvostná a milostná scéna na seně (a ranní probuzení rozkošně rozcuchané Trudy Grosslichtové) je i díky ní opravdu krásná. Moje milovaná Zita Kabátová se tu sice jen mihne (a stačí krásou strčit všechny herečky do kapsy), ovšem i to je v pořádku - dnes by se takové roli řeklo cameo a bylo by hotovo. (13.01.2019)

Konrádova stejnojmenná divadelní hra byla původně, na počátku třicátých let, psána pro jednu z prvních dam činohry pražského Národního divadla Marii Hübnerovou. Ta ovšem v roce 1931 nečekaně zemřela a roli potom převzala Růžena Nasková, která s ní sklízela velké úspěchy. To byl také jeden z významných důvodů, proč si o několik let později tuto hru vybral herec a režisér Hugo Haas pro svůj další tvůrčí pokus. Problém však nastal v tom, že Nasková neměla příliš velké motivace vracet se k filmové kameře. Měla totiž za sebou pouze jedinou, a nepříliš zdařilou, zkušenost z roku 1915, kdy se objevila v ještě němém snímku Ahasver. Po delším naléhání se Haasovi nakonec podařilo herečku přemluvit a tak byl v roce 1937 natočen svěží, moderní film, pozoruhodný minimálně už svým otevřeným výbojem proti zkostnatělému řádu morálky. Především zásluhou Růženy Naskové, která v Anně Svojanové, zvané kvočna, znamenitě personifikovala moudrost ženy, která se dokáže vyrovnat i se složitými životními situacemi. Ty představovaly milostné zmatky jejích dcer, zeťů a vnučky; v jejím případě prokázala hluboké lidské pochopení, podložené láskou a nikoli předsudky. Typ moudrého a laskavého ženství si později Růžena Nasková zopakovala ještě v řadě jiných filmů, které její citlivý výkon nesporně umělecky obohatil. Filmem probleskne celá plejáda populárních osobností filmové i divadelní praxe, kteří byli ale zároveň s tím vhodnými kandidáty bez přehnaných gest a samoúčelných frází. Civilní portréty současného ženství, odlišujícího se nejen přístupem k životu, ale také vývojem obecného vnímání morálky a její interpretace v celospolečenském klimatu, lze spatřovat v hereckých výkonech Jiřiny Šejbalové, Adiny Mandlové, Trudy Grosslichtové, Světly Svozilové, ale také u samotné Naskové a Antonie Nedošinské jakožto příslušnic nejstarší generace. U mužských partů převládá naléhavost jejich zaměstnání i duševních hnutí mysli v přímé návaznosti na jednání ženských protějšků jako určovatelů životního směru; více než vhodné je takové ztvárnění Františkem Smolíkem, Rudolfem Deylem, Jiřím Steimarem, Vítězslavem Bočkem, Otto Rubíkem a dalšími. Ti všichni se společně s hlavní představitelkou zasloužili o to, že se filmová Kvočna co do úspěchu u diváků vyrovnala své divadelní předchůdkyni. (03.10.2008)