Žlutí ptáci

Něčím mně to připomnělo film Válečníci, co se psychologie postav týká po návratu z takové hrůzy. Tady je to umocněno ještě jedním velkým zádrhelem, který se nedořešil a matka (nejen ona) jednoho z nich pátrá, co se ve skutečnosti stalo s jeho synem. Jennifer hrála výborně, akorát k dané situaci a bylo mně líto kamaráda, který to všechno prožil a musel si to pak zřejmě nést celý svůj další život ve skulině svého jávství do konce života. Nezáviděníhodné, žel spoustu kluků v sobě nesou mnohá nesmazatelná traumata z takových situací, kde není úniku a když už, tak by to mohlo dopadnout jako v tomhle snímku. (27.06.2018)

Filmů o traumatech veteránů vietnamské války byla natočena celá řada a je logické, že časem se dostalo i na vysloužilce válek ze Středního východu. Alexandre Moors se sice snaží, ale režisérské eso není a nikdy nebude. Nabízí se srovnání s Mariňákem Sama Mendese, kde se děje mnohem míň, hlavní hrdina se nezúčastní téměř žádné akce, a přece film působí naléhavěji, víc konzistentně a přesvědčivěji. Tady jsem měl od počátku pocit, že se něčeho nedostává, nebo naopak přebývá. Čistě z pohledu filmového řemesla si snímek tři hvězdičky zaslouží, ale spoustě filmů jsem dal stejné hodnocení a měl jsem z nich nesrovnatelně lepší dojem. Tohle by zkrátka byly úplně jiné tři hvězdičky. S čím mám opravdu zásadní problém, je psychologie postav. Duševní pochody seržanta a především Brandona byly nejen neprofesionální, ale vyloženě nesmyslné; vražda vesničana neomluvitelná (přitom pro tvůrce filmu zjevně vedlejší a nepodstatná). Je opravdu zvláštní, kolik času věnují filmové postavy pitvání svých emocí. Jedná se o dobrovolníky, vojenské profesionály a žoldnéře v jednom. Kdybychom měli uplatňovat stejná měřítka na účastníky obou světových válek, kteří si v drtivé většině vybírat nemohli a zažívali nekonečně horší situace, pak by se o každého z miliónů navrátilců do konce života musel starat tým psychiatrů a psychologů. Nějak jsme na tom Západě zchoulostivěli. Ono by to chtělo i trochu empatie k druhé straně konfliktu, která čelila přesile, měla nesrovnatelně vyšší ztráty a měla důvod považovat se za oběť agrese a svoji účast ve válce brala jako potřebu bránit vlast, své ideály a způsob života. Pokud jde o přítomnost Jennifer Aniston, Toni Collette ji v roli druhé z válečných matek spolehlivě zastínila. Je zkrátka o třídu lepší a zajímavější charakterová herečka než Jennifer, která kromě elegantní vizáže zas tak moc nenabízí. Celkový dojem: 45 %. Na dané téma existují mnohem vyzrálejší a silnější filmy. (30.09.2019)

Válečné drama, kde válka nezuří ani tak na bojišti, jako v nitru dvou vojáků. První půle tedy moc záživná není, navíc bojové scény nic nového nepřináší, ale výborný vizuál i hudba skvěle přenesou film do psychologického dramatu. Tajemství pohřešovaného vojáka se odkryje až v samotném závěru a je to nečekaně drsné. Překvapivě dobré drama. (26.06.2018)

Dramat, s tématikou navrátivších se vojáků z války domů a zabývajících se jejich následnými posttraumatickými syndromy, je více než dost, ovšem Žlutý ptáky lze v této kategorii označit po delší době za poměrně netuctovou podívanou, která je v rámci daného tématu zpracována v komornějším duchu a spíš než na válku samotnou je zde kladen daleko větší důraz na vztahy jak mezi vojáky, tak poté mezi nimi a jejich blízkými, a ani tentokrát to není zrovna dvakrát veselá podívaná, i když kdy vlastně byla, že? Každopádně, onen netuctový příběh je ale bohužel jediné pozitivum tohoto dramatického snímku, neboť zbytek mě už jednoduše ničím neoslovil, a hlavním důvodem tohoto mého dojmu je slabé zpracování, kde se tvůrcům nepodařilo navodit ani působivou atmosféru, ani napětí a především ani emoce, přestože právě ty tu měli hrát tu nejvýraznější a nejzásadnější roli, ale jsou zkrátka zcela nefunkční a především právě díky tomu působí Žlutí ptáci opravdu prázdně. Poměrně negativně na mě zapůsobil ovšem i casting, kde tolik nesympatických ksichtů pohromadě jsem v jednom filmu už dlouho neviděl a chybělo mi tu i nějaké krapet hlubší se ponoření do celé té události, takto mi to přišlo celé až moc povrchní a tím pádem dost nepřesvědčivý. Takže já zkrátka nevím. Nemohu tvrdit, že jsem se u toho tedy nudil, že by se mi to nelíbilo, nebo že je to špatný film, ale v podstatě zároveň nenacházím ani jediný důvod, proč ho někomu vůbec doporučit, takže prostě průměrný film, hotovo. (08.10.2018)

,,JSME TAK POKŘIVENÍ, JAKO NAŠE TAJEMSTVÍ...“… /// Válečný traumata a pocit viny v příběhu, kterej drží moji pozornost hlavně kvůli tomu tajemství… Krátký sekvence z Iráku se prolínají se současností, ve který Brandon trpí. Má tajemství a zážitek…, ale je taky jedinej, kdo zbyl. No a protože si to neodnesl do hrobu, v poslední půlhoďce se o něj s námi podělí… Všechno už jsme viděli. Teda kromě toho tajemství… Na válku prostě nejsme všichni připraveni stejně. A někdo třeba vůbec. Závěr má působit dojemně, ale bohužel… možná holky… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 2012 napsal Kevin Powers, neznám. 2.) Rukuju. Nechce se mi, máma taky nechce... 3.) Thx za titule „need4seed“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (17.02.2019)