Jack staví dům

Navzdory přitomnému násilí se jedná o jeden z těch všeobecně přístupnějších Trierových filmů, protože symboliku a polemiku v něm nahrazuje pragmatismus a černý humor. Ale přesto moc nevím, co si z toho mám odnést. Díky artovému přístupu totiž dochází ke stylizaci násilí, které je přitom docela brutálně prováděno i na dětech, a úplným navázáním pouze na psychiku a myšlenkové pochody vraždícího magora se pro mě Jack stává jen dráždivou, wannabe intelektuální pózou. A co na tom, že občas je to zábavné a koncept vyprávění ve finále zmáklý, když nemám takřka jediný podnět, abych si tenhle příběh subjektivně užíval a vžil se do něj. Možná je to geniální testament současné společnosti, což se ukáže až časem, ale mně osobně to pořád zas tak zlé na tom světě nepřijde. V součtu jsem se hlavně díky brilantnímu Dillonovi a řadě super dílčích nápadů nenudil, jen mě to prostě minulo obloukem... (16.10.2018)

Asi nemohu napsat víc, než pár čistě osobních dojmů; ten film ve mně vyvolal hodně emocí a je těžké se v nich vyznat (mj. doufám, že mi po něm nebudou v noci zdát nějaké noční můry). Přišlo mi to strašně dlouhé, místy je to docela vtipné, některé záběry jsou zajímavé (Elysejská pole, peklo), a celé je to docela předvídatelné (u všech Jackových obětí je předem jasné, že budou zabity, a předem jsem i vytušil, z čeho bude Jack stavit ten svůj "dům") a tak strašně rozporuplné a zvláštní, že si na ten film asi neumím vytvořit názor (nevím ani, jak ho vlastně hodnotit, chvíli jsem uvažoval o odpadu, ale dovedu si představit i 5 hvězd). Celkově mě ten film ale asi spíš jen iritoval - kromě té úmorné délky je to hlavně kvůli tomu, že se spíš klaním na stranu lidí, kteří ten film považují za pseudoartovou sračku, kterou natočil člověk se zřejmými psychickými problémy. Většina toho filmu je zlá, zvrácená, cynická, nechutná a úchylná, ty stupidní vsuvky o umění, Hitlerovi apod. tam jen otravují, a celkově nemám vůbec chuť nad tím filmem přemýšlet, co jím asi chtěl režisér říct, a hledat v tom nějaký smysl a věnovat tomu víc času, než kolik jsem už strávil při jeho sledování. Osobně mě na tom filmu třeba i sere, že mi svým způsobem přijde nebezpečný, protože nějaký magor by se tím mohl inspirovat (dnes je možné vše). Za zmínku snad ještě stojí, že jsem viděl i daleko krvavější a zvrácenější úchylárny, takže Trierovi ani nejde přiznat prvenství za nějaké boření tabu nebo hnaní filmu do extrémů. Skandální a kontroverzní je to bezesporu (ovšem samozřejmě zase jak pro koho), ale takových filmů jsou mraky, a zdaleka se jim nedostává takové pozornosti. Kdyby se jí trochu ubralo i Trierovi a kdyby sem Aerofilms přestali automaticky kupovat každý jeho nový film, asi bych byl raději. Ignorovat Trierovy filmy i jeho samotného se mi zdá už roky jako dobrý nápad. (01.01.2019)

Stand by Lars. Manifest misogynie, autorské úzkosti, provokatérství i sebe-obhajoby. Terapeutický hapening, který na příkladu vraždící lidské karikatury demonstruje, jaké to je, když se filmař ocitne v osobním očistci a jediná cesta vede do pekla. Neiritovalo mě ani tak to, že Lars hranice překračuje a vysmívá se tabu (skoro každou takto narušenou hranici totiž hájí a relativizuje ve voice overu sám Jack). Spíš mi vadilo, že se mnou film skutečně neotřásl a nemanipuloval s tradiční trierovskou neomaleností. Ale čím víc času uplynulo od projekce, tím víc musím uznat určitou formu očisty a neodolatelné kompulzivnosti, kterou Jackův dům přináší. A při střihových scénách se Speerem a Hitlerem jsem ryčel smíchy. To je fakt mimo dobro a zlo. Tam mám odulého dánského trosečníka nejradši. BTW nenechte se zmást atraktivními titulky. Přijetí v Cannes bylo celkem vřelé. Asi i proto, že většina haters opustila sál v průběhu dětského halali. (17.05.2018)

Nečekal jsem tak zábavný film a přímo zvrhlou komedii, která se hopem řadí do hvězdných serial killer profilů. A paradoxně nevyzní tak temně a šokujícně, vzhledem k tomu, co všechno se tu děje a jak bez obalu se tu vraždí. Filosofický žvásty a závěrečná dantovská pasáž překvapivě dojem nekazí, ba naopak. Výsledek je zajímavý, nechte si líbit, značka #metoo ideál. (21.12.2018)

Temný a provokatívny Lars von Trier znova divácky na hrane. Dav sa delí na tých, ktorí nadšene tlieskajú jeho majstrovstvu, niektorí znechutene krútia hlavami a sú aj takí, ktorí sa nezaradia nikam. Nepoznám iného režiséra Larsovho formátu, ktorý dokáže jedným filmom znechutiť, pobúriť, zaujať a naložiť poriadnu dávku myšlienkových rozbušiek. Jack si stavia dom a to prostredníctvom symbolov, metafor a obrazov násilia v extrémnej podobe. Zároveň veľmi jemnocitne a poeticky prepája architektúru stavieb s duševnou konštitúciou, hľadá analógie v dozrievaní vína s rozkladom telesnej schránky a deformáciou duševného sveta. Centrálne vlastne rozoberá tematiku pudu, v Nymfomanke pud sexuálny, erotický, v Jackovi pud agresívny. Pud je vlastne energia, ktorá je človeku daná od narodenia, motivuje ľudské správanie. K ústrednej tematike ľudských agresívnych pohnútok pridáva témy viny a trestu, morálky, hraníc normality až abnormality, diferencovania psychopatie či psychózy. Sú vôbec naše agresívne predstavy naše vnútorné túžby, ktoré nikdy nemôžme realizovať v dennodennej realite a tak ich symbolicky vyjadríme v umení či inej činnosti? Kto je obeťou, kto predátorom? Vinná je obeť, lebo vzbudzuje či provokuje túžby alebo predátor, ktorý svojim túžbam podlieha? Aká je podoba zla a dobra na zemi a čo už nemožno definovať ako dobré či zlé, kde je vlastne tá hranica? Ťažko sa mi formuje názor, či ocenenie umeleckých kvalít režiséra nie je len podlahnutie dojmu, ktorý je postavený na tendencii šokovať. U Triera hrá prvé husle inakosť, originalita, nemožno mu odoprieť vlastný rukopis a to, že si filmy robí po svojom. Zároveň emočne nalieha, drví, šrotuje a divácke pocity a dojmy tlačí do najvyšších výšin niekde do extrému. A tým mi príde dosť manipulatívny. Na konci, aby sme to celé nebrali až tak veľmi vážne, ponúkne pár gýčových záberov. Úplný koniec zavŕši skočnou hudbou, ktorá má podprahovo nabudiť pozitívne emócie. Je to filmová nálož na druhú. (09.01.2019)