Podoba ticha

Z vrahů je mi sice špatně, protože jsou to podlí pokrytecky vybíraví fanatici, na jedné straně se pohoršující nad jejich falešné tradice ohrožující modernitou a zároveň slintající po životě v blahobytu liberální civilizace, skýtajícím právě možnosti užívat si zapovězenými způsoby, přičemž nesnesou ani náznak výtky, jak rozporuplné je jejich líčení událostí a důvodů (přesto je jistým zadostiučiněním sledovat, jak se jedna rodina bez vytáček a pohrůžek upřímně omluví). Vysvětlující důraz na právo takto zacházet s oběťmi z důvodu jejich špatného hodnotového profilu (zavrženíhodnosti) prozrazuje, že chceme-li ponižovat a masakrovat, tyto „zlé“ lidi potřebujeme (vždy bychom si je museli vymyslet), takže jde o převrácený sled důvodů. Není příčinou sadistického běsnění povinnost k obci, ale naopak ono samo si vyžaduje záminky, protože pokrytec se snaží vyhovět i svým naučeným hodnotovým potřebám. Nejde ani o pouhou čistě zájmově motivovanou likvidaci politické konkurence a kořistění, k nimž dochází mezi zvířaty, protože tnutí údů (včetně těch napájejících samu budoucnost) je nad rámcem nutného a spíše evokuje atmosféru, kdy šílenec zuřivě protestuje proti „stvoření“ a organizaci života tím, že se jeho ústrojnosti a smysluplnosti takovým aktem vysmívá. Pití krve obětí je z hlediska jakékoli civilizované představivosti tak odporné, že ho lze vysvětlit jedině jako snahu již zcela dezintegrovaného subjektu, ztotožňujícího se s chaotičností situace, jíž propadl, vyhrotit její absurditu natolik, aby vraždění bylo snesitelnějším: maniak se tím zatracuje, aby si ve stadiu neodpustitelného překročení dokonce i těch nejméně vyumělkovaných, instinktivně nejsamozřejmějších „norem“ vše ulehčil. Tyto myšlenkové pochody velmi výstižně a znale popisuje terorem a nenávistí se zabývající Glücksmann, s nímž ale v nejmenším nemohu souhlasit, co se týče politických východisek a závěrů, natož jeho spirituálně fantaskní mytologizující domněnky, že v pozadí nenávisti stojí psychologicky neredukovatelné mystérium démonické síly. (18.03.2017)

70-75% ... Muž spovedá niektorých ľudí zodpovedných za vraždu jeho brata. Dosť depresívne, no miestami aj monotónne, avšak poskytuje dobrý náhľad na jednu zo stránok indonézskej histórie, a to boj s komunizmom. V roku 1965 bolo režimom zabitých milión komunistov, zväčša len "komunistov". Komunisti boli démonizovaní - súložia so ženami iných súdruhov, neveria v boha, atď ... Najviac ma dostala veta: Američania nás naučili nenávidieť komunistov. No, že by sa im páčila až takáto voľná interpretácia? No neviem. Mnohí z tých ľudí, ktorí bolo do toho zapojení sa stále nachádza pri moci. (28.02.2016)

V rámci festivalu Jeden svět, jsem tenhle dokument sledoval téměř ze zatajeným dechem. Jak je možné, že je dnes ještě možné, nechat bez trestu takovou obludnost, jakou bezesporu bylo masové vyvražďování obyvatelstva v Indonésii. To bylo samozřejmě omlouváno likvidací komunistické infekce, která se zemí podle aktérů šířila. Naprostá bezcitnost a absence jakéhokoliv pocitu zodpovědnosti, jak aktérů těchto zrůdností, tak ani ze strany jejich rodin, dělají tenhle dokument šokující. Bohužel to vypadá, že tyhle zločiny zůstanou navždycky nepotrestané. (20.03.2015)

Pití krve obětí, stínání hlav, párání břich, odsekávání prsů a penisů - tak vypadal v indonéském podání boj proti komunistům, přesněji řečeno proti těm, kdo byli za komunisty označeni, ať už se jednalo o zemědělce, intelektuály, ateisty, příslušníky etnických menšin (zejména Číňany) nebo prostě o kohokoliv, koho se eskadrám smrti zachtělo zabít a obohatit se na jeho úkor. Zločiny, u kterých říci, že byly vyháněním čerta ďáblem je hodně slabý výraz a jež dodnes zůstaly nepotrestány a místní vládou by byly nejraději zcela zapomenuty. Divím se, že pánové Nečas, Topolánek, nebo někdo podobný nevyslali v době svého působení ve vysoké politice do Indonésie delegaci s vyznamenáními pro ony hrdinné bojovníky za demokracii, neboť tak nějak si patrně boj proti rudé totalitě jejich strana představuje, jak o tom svědčí i případ jejich exkolegy Martina Langa, pro nějž je podřezávání nepohodlných oponentů věcí chvályhodnou a vyzívání k němu dle naší nezávislé justice i beztrestnou. U Hadí řeky o níž se v dokumentu mluví, by se výše zmíněný pán mohl patřičně vyřádit... (13.08.2020)

V 60 rokoch minulého storočia bola na obyvateľoch Indonézie páchaná genocída nevídaných rozmerov. Denno denná krutosť bola tolerovaná nie len políciou, ale najmä vládou, ktorá prostredníctvom armády nad všetkým v tichosti dohliadala. Tento zarážajúci dokument prezentuje skutočný príbeh mladého očného lekára, ktorý sa postupne stretáva s nejedným brutálnym vrahom, podieľajúcim sa na vražde milovaného člena rodiny. Ideológia vlády, ktorá zvrhla vtedajších politikov bola nekompromisná: kto neverí v boha či mal sex s viacerými ženami, je automaticky považovaný za nebezpečného komunistu, ktorý si nezaslúži nič iné ako smrť. Aby toho nebolo málo, dotyční "ľudia", ktorí vtedajšiu genocídu riadili, dodnes sedia na najvyšších politických miestach. Nikdy neboli potrestaní, dokonca sami seba považujú za hrdinov, ktorí by si za svoje skutky zaslúžili výlet do Ameriky ... (23.02.2016)