Boj

Fantastické vykreslení atmosféry v Afganistánu, kde akce střídá akci, se změní v poslední třetině filmu v komorní drama plné otázek, na něž neexistují jednoznačné odpovědi. Pro mě mnohem uvěřitelnější než Hon, i když si Lindohlm opět pohrává s city svého diváka, tentokrát mu to odpustím, naskočila jsem na jeho vlnu od samého začátku a neseskočila z ní až do závěrečných titulků. Mimochodem, závěrečná scéna je asi nejsilnější z celého filmu. (27.12.2021)

Typické Lindholmovo drama, které se zabývá těžkým morálním dilematem a složitostí současného světa. Lindholm scenárista zaujme skvěle vystavěným příběhem, kdy se dvě linie dělící od sebe několik tisíc kilometrů protnou v hluboce lidském soudním dramatu, v němž neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, zda se odehrál válečný zločin. Ono morální dilema je hluboké a v Lindholmově podání chápeme obě strany, ačkoli sám autor lehce naznačuje, že některé věci nemůže člověk, který jim nebyl přítomen, nijak hodnotit a u válečných akcí a potenciálních zločinů to platí zvlášť. Práce s postavami je fantastická a na hlavním hrdinovi je výtečně ukázáno, že i když se snaží žít dle pravidel, dostal se do situace, kdy některá bude muset porušit. Trochu vyčítat bychom mohli snad jen nedořešenou a trochu zbytečnou podzápletku se zlobivým synkem, která vyšumí. Lindholm režisér pak trošku zklame až příliš rozvleklým tempem a dlouhou expozicí, kdy opravdu trvá dost dlouho, než se dostane ke klíčové situaci, od níž se pak vše odvíjí. I proto je zpočátku filmu dost utahaný a nic moc se v něm neděje. Obsazení se ale povedlo na výbornou a Pilou Asbæk je naprosto výtečný, přitom minimalistický, stejně tak Tuva Novotny, i ostatní jsou naprosto perfektní. Krigen je hodně podařený film, který znovu donutí k zamyšlení nad dnešní dobou i životem jednotlivců, takový dopad jako předchozí Lindholmův režijní počin Únos ale IMHO nemá, proto hodnotím 70 %. (28.12.2017)

Něco přes dva měsíce a je tu opět dánský film o válce a opět jsou u toho Tobias Lindholm (tentokrát i jako režisér) a Pilou Asbæk. Zatímco 9. duben se zaměřil na rok 1940 a zoufalý odpor dánské armády proti parnímu válci Wehrmachtu, ve Válce jsou Dánové v pozici členů mezinárodní koalice v Afghánistánu. Každodenní patroly, neviditelný nepřítel, cizí prostředí a nedůvěřiví místní civilisté, to je ovšem jiná válka než obrana Jutského poloostrova. Navíc dlouhodobé odloučení neprospívá rodinné pohodě. Každodenní rutina hlídek a občasných telefonů s rodinou je však narušena událostí, která dopadne na hlavního hrdinu i jinak, než hrozbou trestu. Jak už napsal DaViD´82, je skvělé sledovat, jak se Lindholm dokázal popasovat s tématem, které se lehce může zvrhnout v plejádu velkých slov, smyčců na správných místech a dlouhých závěrečných proslovů, zkrátka v to, co si spousta lidí spojí s "velkým tématem". Nic takového "očišťujícího" tu neuvidíme, lidské drama je ale o to uvěřitelnější a mrazivější v tom, že je znát z každého pohledu ústředních postav Clause a jeho manželky. Svědomí, zpytování sebe sama, rozpolcenost mezi odpovědností k rodině a odpovědností za životy lidí, přátelství, všechno důležité sdělené ve strohých větách, pohledech a stiscích rukou. Mimochodem v soudních dramatech jsem viděl jen málo tak silných (a přitom vlastně vtipných) momentů, jako Kennethova "řezníkova" výpověď. Jinak řečeno chtějte mít v průšvihu takového přítele. Pohled prokurátorky byl k nezaplacení, to bylo něco, co nedokázala pochopit. (31.01.2016)

„Tati? Je pravda, že jsi zabil nějaké děti?“ Sice jde o mé první setkání s Lindholmem jako režisérem, ale po Honu, kde byl spoluscenáristou, jsem měl určité očekávání i od Boje. Ten klade důraz na uvěřitelnost a civilnost. V první půli hlavně skrz vojáky; ač vycvičení, stále to jsou lidé s emocemi (pod extrémním tlakem), žádné necitlivé stroje na zabíjení (zdravím Hollywood). Ale i ty pasáže z Dánska mají svůj důvod. A zhruba po hodině se tam děj přesune úplně a tvůrce staví obtížné morální dilema nejen před obviněného, ale především samotné publikum (a to ví, jaká je pravda). A pokud v první půli divák třeba sem tam poleví v pozornosti (scény z Dánska a „bezpečí“ základny), tak v té druhé sleduje celý proces (avšak už i ty domácí scény) s velkým napětím. Konec pak působí silně emocionálně i bez velkých gest a přitom citově nevydírá (stejně tak to je u zničujících otázek dětí na otce). Škoda jen toho tempa v první hodině a pak labilního chlapa (čekal bych odlet domů už po „oné“ události), ale celkově dávám silné 4*. (13.07.2016)

Tak tohle byla obrovská síla a hlavní roli zde hrála kamera, režie a scénář. První dvě složky působily jako pouhý zprostředkovatel pro složku třetí směrem k divákovi a lépe udělaný to být nemohlo. Abych řekl pravdu dostat tolik obsahu do pouhých záběru kamery to považuju za geniální. Jediný co mě přišlo trochu divný, že žalobce byl aktivní a obhájce až neskutečně pasivní, to se mě moc nezdálo, ale jinak mě to rozdrobilo na padrť. (16.07.2016)