Muž, který zabil Dona Quijota

„Je lepšie sa nevzpierať miestnym úradom.“ Šialenú situáciu okolo tohto filmu sledujem cca od konca 90-tych rokov, kedy Terry Gilliam začal nakrúcať svoj vysnený projekt s Johnnym Deppom a Jeanom Rochefortom. To, čo sa dialo potom (a čo zabilo celý film, ktorý v tej podobe, v akej bol zamýšľaný, de facto nikdy nevznikol), by vystačilo na samostatný dokument. A tak jeden taký aj vznikol. Videl som ho a bol s pribúdajúcimi minútami čoraz desivejší, mrazivejší a bezvýchodiskovejší. Rúhačsky som sa pýtal, či Terrymu nepomôže práve Depp, ktorý sa medzitým stal vďaka trhákovej sérii Piráti Karibiku jednou z najväčších hviezd Hollywoodu. Či bláznivému kamošovi so srdcom na dlani nepomôže zohnať prachy, sponzora, štúdio. Nuž... nepomohol. Johnny si išiel svojou cestou a nechal v tom Terryho samotného. Čo je ale pozícia, ktoré tomuto bizarnému tvorcovi odjakživa veľmi vyhovovala a skôr ho posilňovala, než aby by mu uberala síl. V roku 2018 film nakoniec šokujúco dokončil. Deppa vystriedal Adam Driver, Rocheforta Jonathan Pryce, ústredná zápletka sa značne zmenila, je tam plno sympatických sexi herečiek, plus mínus skvelá výprava a je to presne také čudné, zvláštne, absurdné a extravagantné, ako budete čakať. (11.03.2019)

Aký význam má sledovanie dokumentu - Stratený v La Mancha ( film o filme ), dokumentaristov Keitha Fultona a Louisa Pepea, ktorí sa snažili zdokumentovať, prečo a za akých príčin sa nenakrútil film Terryho Gilliama - The Man Who Killed Don Quixote ? Toto obdobie sa datuje ešte do roku 2000, keď hlavné postavy mali pôvodne stelesniť Jean Rochefort v roli Dona Quixoteho a Johnny Depp v roli Sancha Panzy. Po pravde, nevidel som tento boj s „veternými mlynmi” , ( ale teraz normálne rozmýšľam, že si niekedy nájdem voľný čas, aby som kúsok zo svojho života venoval tomu, ako sa T.G. urputne zmáhal vytvoriť niečo, čo neskôr na dekády zapadlo prachom... ). Už som ani bohvieako nedúfal, že by mohol uzrieť svetlo sveta novodobý Don Quixote, bol som rovnako trpezlivý, ako “naturalizovaný Brit” , a pre mnohých neprajníkov zdvíham stredný, varovný palec smerom nahor, lebo ja som takmer nadšený, čo tento kreatívny tvorca vytvoril s Jonathanom Pryceom, ktorý je naprosto unikátne ponorený do svojej postavy, že jeho kolega Adam Driver je v miernom tieni. Obidvaja sú naozaj pozoruhodní, no i ostatní sa nemajú absolútne za čo hanbiť. Tandem - Gilliam a Pecorini (d.p.) spolupracujú už od nepamäti, a tak by som bol znovu rád, ak by sa pokúsili nakrútiť ďalší film, ktorý by pre zmenu nestíhali také pohromy, ako predtým. Toto nie je záležitosť pre každého jedinca. Je to dosť nezrozumiteľné, náročné, divné a pra-zvláštne. A o to viac ma to interesuje. (09.03.2019)

Počkám, až co si moje srdce rozmyslí s časem, nyní jsem si každopádně jistá, že Óscar Jaenada je nejkrásnější muž na světě. --- Terry Gilliam není uvězněný ve svých fikčních světech, nýbrž ve třicet let starých tvůrčích postupech. Obsadit do hlavní role Adama Drivera, který je podle mého skromného názoru nejlepší a nejzajímavější herec, jakého americká filmová mašinerie vyplodila za posledních minimálně deset let (a přísahám, že to neříkám jenom proto, že většinou nosí dlouhé vlasy), byl jistojistě osvícený tah, nicméně oproti tomu Jonathan Pryce svého Quijota hraje tak, jako by vystupoval v té reklamě, kterou filmový Toby znechuceně točí. Do aktualizovaného meta příběhu by se vedle Drivera hodil někdo, kdo oplývá správnou kombinací vyšinutí, odhodlání a sebe-vědomí, jako příklad mě napadá Michael Keaton nebo Malcolm McDowell, kdyby tedy chtěli Brita. (John Hurt by byl dost možná skvělý, bůh žehnej jeho duši.) Protože ten závoj frenetické vyhrocené hysterie, do kterého je zpočátku film zahalen jen lehce, ale ve svém konci se do něj beznadějně zamotává, by se dal teoreticky pominout (i když jen s těžkým srdcem, neboť právě on vytváří tu hořkou pachuť, která mi po filmu zůstává v hlavě), ale to, že don Quijote, byť jen vedlejší postava, působí jako vetchý senilní stařec a neoplývá vůbec žádným charismatem, to už se prominout nedá. (11. 3. 2019) (16.07.2018)

Ako to už chodí, keď sa na niečo čaká až priveľmi dlho, tak je prijatie takéhoto umeleckého diela skôr rozpačité. Odhliadnuc od kontextu vývinu celého projektu ale aj absolútne nezasvätený divák nemusí chápať, ktorá bije. Gilliam si povedal, že keď už Dona pripravoval tak dlho, tak v ňom bude úplne všetko a či to dve a štvrť hodinová dĺžka možno neunesie, to je jedno. Problémom ale potom je, že pocitová dĺžka je skôr štvorhodinová a po ucelenej prvej hodine môžeme mať právom pocit, že sa to Gilliamovi tak trochu rozpadá pod rukami a nepozná mieru. Dôležitý tretí akt je už nekontrolovateľný a nie jednoducho sledovateľný bordel a na diváka pôsobí ako odskočenie si to vedľajšej kinosály. Ono je už potom jedno, čo je fantázia, čo je retrospektíva, čo tu myslia postavy vážne a čo je len hra. Dojem relatívnej ucelenosti sa ale nakoniec podarí dosiahnuť logickou pointou. Asi jedinou možnou. (05.07.2018)

Věčná škoda, že to Gilliamovi nevyšlo hned napoprvé, protože vidět po osmnácti letech nadějí tenhle rozbředlý spletenec promarněných šancí, který ještě na začátku dokáže slibně navnadit, ale pak se pozvolna rozpadne do kolotoče donquijotských motivů naskládaných přes sebe bez ladu a skladu, lze za úspěšné završení čtvrt století trvajícího projektu považovat jen stěží. Gilliam úžasně hravě stylizuje hlavního hrdinu v podání Adama Drivera do alternativní verze sebe sama - režiséra prokletého vlastními kreativními touhami a nároky, který postupně přichází o rozum a sám se stává Donem Quijotem, marně bojujícím proti větrným mlýnům - ale přitom tuhle metaforu není schopen obestavět koherentním příběhem a dát svým bezesporu originálním, extravagantním a barvitým vizím nějaký nosný základ. Všechno se tu děje bez jakékoli kauzality či jasného směřování k něčemu, dialogy mají málokdy tah a výsledkem je dadaisticko-surrealistický blázinec, v němž z nějakého důvodu hrají podstatnou roli i muslimové a ruská vodka. Tradičně dobrý Adam Driver s roztomile rozverným Jonathanem Prycem to zachraňují jen tehdy, když se po nich nechce groteskové padání a křepčení. Nejlepší pasáže jsou v první půlhodině a pak kdykoli, když se zablesknou ozvěny původně natočeného materiálu (tři obři v závěru) nebo meta-vtípky odkazující na natáčení zachycené ve Ztracen v La Mancha (Japonci na place, svádění problémů na zásah vyšší moci). Gilliam býval obětí okolností, jeho film je teď obětí jeho vlastní bezbřehé tvořivosti. Kdo že je ten muž, který zabil Dona Quijota? Bohužel ten samý, co ho i stvořil. (02.07.2018)