Muž, který zabil Dona Quijota

Ako to už chodí, keď sa na niečo čaká až priveľmi dlho, tak je prijatie takéhoto umeleckého diela skôr rozpačité. Odhliadnuc od kontextu vývinu celého projektu ale aj absolútne nezasvätený divák nemusí chápať, ktorá bije. Gilliam si povedal, že keď už Dona pripravoval tak dlho, tak v ňom bude úplne všetko a či to dve a štvrť hodinová dĺžka možno neunesie, to je jedno. Problémom ale potom je, že pocitová dĺžka je skôr štvorhodinová a po ucelenej prvej hodine môžeme mať právom pocit, že sa to Gilliamovi tak trochu rozpadá pod rukami a nepozná mieru. Dôležitý tretí akt je už nekontrolovateľný a nie jednoducho sledovateľný bordel a na diváka pôsobí ako odskočenie si to vedľajšej kinosály. Ono je už potom jedno, čo je fantázia, čo je retrospektíva, čo tu myslia postavy vážne a čo je len hra. Dojem relatívnej ucelenosti sa ale nakoniec podarí dosiahnuť logickou pointou. Asi jedinou možnou. (05.07.2018)

Jedinou vadou tohoto opulentního filmu je, že obě jeho cca poloviny spolu moc nekomunikují. Přesto těch 25 let za to stálo. Don Quijote žije na věky. A vždy nepochopen - hodnocení a komentáře zcela zapadají do příběhu. Apropó, moje milá Morien, Óscara Jaenadu ti rozhodně neberu, ale představitel Qujiota ho ztvárnil dokonalou formou - vidíme směšné prkenné deklamace, protože jinak dona Quijota vidět nemůžeme. Vidíme "vetchého senilního starce", protože už ve své původní době byl opotřebovaným přežitkem. Xavier věří, že je don Quijote, právě tak jako tomu věřil don Quijote. Xavier věru je don Quijote. Přišel čas, aby jeho pofidérní "tvůrce" - režisér Toby - byl konfronotován s duchy, které vyvolal. A Terry Gilliam "uvězněn ve třicet let starých tvůrčích postupech"? Jako don Quijote de la Mancha, rytíř smutné postavy. (09.05.2019)

Z velmi dlouho očekávaného a rozličnými problémy ošlehaného Gilliamova projektu se po letech čekání stala realita a jde prakticky o takový jeho manifest proti tvůrčí komerčnosti. Arogantní a zpovykaný režisér reklamních spotů Toby se vrací na místo, kde před lety natočil svůj studentský snímek, a zde kromě notné dávky nostalgie nalézá pomateného starého muže, jehož Tobyho tvorba uvrhla do spárů šílenství - myslí si totiž, že je Don Quijote. Hranice reality a snů i přítomnosti a minulosti se bortí a ústřední duo se dostává do řady ztřeštěných situací, které nekončí vždy zrovna vesele. Typický gilliamovský snímek bude pro řadu lidí vcelku těžký na sledování, ale nemám pochyb o tom, že si svou diváckou základnu najde. [KVIFF 2018] (05.07.2018)

Ukázkově přezrálý projekt, dotlačený do finální realizace spíše jako trucovitý akt zneuznalého génia. Gilliamův Don Quijote je především v první polovině leckdy podnětným, ke konci už ale především únavně redundantním ohledáváním donquijotského mýtu v jeho nekonečně rozmanitých variacích. Chápu, že se v tom Gilliam dost vidí, občas se mu dokonce podaří vytasit z rukávu momentku jako za svých nejlepších let (finální slavnost je jich plná). Bohužel mám pocit, že jeden z mých nejoblíbenějších režisérů už se ve svých fantaskních vizích a zmateních reality a fikce spíše ztrácí, než že by nad nimi měl autorskou kontrolu. Imaginarium jsem mu ještě sežral i s navijákem, Don Quijote jakýms takýms způsobem funguje spíš silou vůle a díky přesně vybraným hercům. Možná mělo zůstat spíše jen u legendy, která nikdy nevznikla. Takový příběh by Dona Quijota vystihoval paradoxně lépe než tento realizovaný mišmaš. 65 % (06.09.2019)

[KVIFF] 25 let. Nebo kolik. A takhle se lid odvděčí mistrovi. Nicméně ať žije subjektivita. Terryho Gilliama jsem nikdy upřímně tolik nemusel. Nebo tedy. Nikdy nenatočil film, který by mě vyloženě nadchl a nebo mne nějak uchvátil. A vlastně ani ne, že bych měl potřebu, některé vidět víckrát. Co si budeme, on Python taky nikdy nebyl nic extrémně skvělého, až na výjimky. (opět subjektivní záležitost). V každém případě jde o to, že tenhle film byl lehce zklamání samo o sobě už jenom proto, že jsem doufal, že to bude nějak první kvalitní podání tohoto literárního skvostu a ještě z důrazem ohledně smrti. To byl dokonalý plán. Nakonec se i tohohle lid vzdal a radši vytvořil něco s paralelou na reálný svět. Což je alespoň originální. Film má hlavně své typicky prazvláštní momenty, kdy vlastně ani nevíte co se děje. Klasicky. A finální zakončení jako takové je i ve výsledku napůl napumpováno satisfakcí a taky mírným zděšením. Ale! Já nevím jak vy. Ale já se bavil. Je mi jasné, že zde nemluvíme o komediálním skvostu, ale já se jednoduše bavil. A především za to mohl naprosto geniální Jonathan Pryce. Kupodivu to pokládám asi za nejsilnější Gilliamův film, co jsem kdy viděl. I když trochu ujetý a zvláštní. (08.07.2018)