Tereza Raquinová

Předlohu jsem četl. Marcel Carné se od románu Emila Zoly v některých zásadních bodech odchýlil, především děj zasadil do současnosti, tedy do 50. let. Nelze mu to ale rozhodně vyčítat, jedná se vlastně o dost logický krok. Lyon sice není tak ohyzdný, jako Les Halles v Paříži na sklonku 19. století, ale pořád je vykreslen jako odpudivé město. Kamil/Camille (Jacques Duby) je pořádnej chcípák, ale to, jak bravurně ho Zola popsal pochopitelně také na plátně nevynikne. (Byl malý, slaboučký, mdlý, měl fádně světlé vlasy, řídké vousy, pihovatý obličej a podobal se nemocnému, rozmazlenému dítěti…). Liší se i způsob zabití nežádoucí osoby, ale opět - není to nic špatného. Naopak. Carné odvedl výbornou práci, ačkoliv největší trumf tohoto díla (jak už to obvykle u literárních adaptací bývá) je předloha. Zolova naturalistická knížka je zkrátka perfektně promyšlená. __ Simone Signoret je obsazená dobře, ital Raf Vallone je zde jen proto, že se jedná o francouzsko-italskou koprodukci a moc mi nesedl, ale pouze vzhledem. (01.04.2010)

Výborná adaptace Zolova románu v režii Marcela Carného. Přiznávám, že s některými Carného filmy mám kapku problém, ale to se rozhodně netýká tohoto filmu. Děj sice není nijak složitý a Zola by se nejspíš divil, jak jednoduše se dá jeho román převést na plátno, ale i když dopředu tušíte, co bude následovat, stejně to nic nemění na tom, že tohle je dost dobře natočené a zahrané. (10.04.2011)

Vďaka Zolovej predlohe, dobrej réžii, kamere a hercom sa dá na film pozerať aj po vyše 50 rokoch od jeho vzniku bez toho, aby divák zľavoval z nárokov. Napriek malému počtu postáv je vo filme prítomné napätie a dej graduje k prekvapujúcemu záveru. Rád som sa po rokoch stretol so Simone Signoretovou s jej výrazom hráčky pokru. (29.04.2010)

Carné dal opět přednost interiérům před exteriéry, což je celkem škoda, protože těch zepár záběrů svědčí o tom, že poválečný Lyon byl hodně zajímavý. Duby se Signoretovou jsou tak skvělí, že mi ani nevadí přítomnost Valloneho, jehož jedinou hereckou kvalifikací byla evidentně jeho postava a možná ještě schopnost mluvit francouzsky s náruživým italským přízvukem. Od prvních záběrů u Rhôny až po samotné finále se jedná o výborně natočené drama lásky a nenávisti. (21.09.2014)

Film francouzsko-italské produkce, inspirovaný románem Emila Zoly, vyvolal na západě velkou pozornost, zejména způsobem transkripce románu. Filmoví adaptátoři totiž zacházeli se Zolovou předlohou velmi volně, jak o tom svědčí zejména markantní fakt, že přenesli děj do současné doby — ovšem zdá se, že bez hlubšího účinku na společenské zaostření díla. Tereza Raquinová je, jak říkal Zola, historií silného muže a neuspokojené ženy. V tomhle směru filmoví adaptátoři učinili, seč byli, aby toto drama vyhnali na nejzazší mez napínavosti, která však díky skvělé psychologické kresbě hrdinů není tu dosahována jen formálně, naopak je logickým výsledkem této psychologické kresby i znamenitého postižení situací. Zejména zásluhou režiséra Marcela Carného a představitelů hlavních rolí francouzské herečky Simone Signoretové a Itala Rafa Valloneho vyznívá film jako hluboké a přesvědčivé drama, překvapující mistrným odlišením a vystižením různých lidských typů -tak protichůdných, a jejich střetáváním v akcích konfliktů. — Toto dílo v mnoha směrech sporné, naše diváky zaujme, a právem, jako každé dílo, které jemně, přesně a hluboce kreslí člověka — ,Tereza Raquinová' representovala Francii na mezinárodním festivalu v Benátkách r. 1953, kde získala Stříbrného lva, nejvyšší cenu toho roku udělenou. Filmový přehled 15/1956 (02.02.2010)