Reklama

Reklama

Obsahy(1)

V únoru roku 1815 připlouvá do přístavu Marseille dlouho očekávaná loď Pharaon. Mnozí už v její návrat ani nedoufali. Jen krásná Mercedes nikdy nezapochybovala, že se její snoubenec Edmond Dantes vrátí. Všichni s upřímnou radostí vítají Edmonda, který přivedl loď bezpečně zpět i přes bouři, při které zahynul kapitán Pharaona. Jen Fernand, Caderousse a Villefort se neradují ze štěstí, které Dantese potkalo. Jeden se užírá žárlivostí na Dantesovu lásku s Mercedes, další se nemůže smířit s tím, že po smrti kapitána převzal úspěšně velení lodi a on zůstal stranou, a třetí se bojí o svou kariéru, protože jeho otci zapřísáhlému bonapartistovi přivezl Dantes vzkaz od nepřítele státu z Elby. Udavačský dopis je psán trojí nenávistí a dovede Edmonda Dantese do vězení na ostrově If, kde by zůstal až do smrti, kdyby se tam nesetkal s abbém Fariou a nepodařilo se mu... Ale tento příběh zná celý svět, všechny generace si znovu a se zatajeným dechem připomenou tento věčný příběh o zradě a pomstě, se stejně nezapomenutelnou tváří, kterou hraběti Monte Christovi vtiskl Jean Marais. (Česká televize)

(více)

Recenze (115)

Pecival 

všechny recenze uživatele

Sice je to poměrně dlouhé, ale divákovu pozornost si to udrží bez problémů. Hlavní zásluhu na tom má (samozřejmě kromě parádní předlohy) Marais, který jako idealistický floutek moc neoslní, ale jako zapšklý, tajemný, prachatý hrabě doslova válí. Knihu jsem četl před staletími, takže si nic nepamatuju, stejně jako neznám jiné verze příběhu, ale myslím, že touhle verzí divák nic nezkazí. A řekl bych, že moc nestárne. ()

Danulinda 

všechny recenze uživatele

Ačkoliv mám velmi rád hlavního představitele, tak musím hodnotit pouze třemi bodíky. Ne však kvůli Jeanu Marais, ale kvůli velmi povrchně zpracovanému námětu, neboť vzhledem k poměrně dlouhé délce byla spousta důležitých pasáží ošizena na úkor někdy přespříliš dlouhých dialogů, které místy až nudily. Očekával jsem dle zdejšího vysokého hodnocení mnohem více, avšak jak vězeňský pobyt, tak dostání se z vaku ven apod. bylo velmi nedodělané a napůl. A takových pasáží, které zasloužily větší rozpracování, je zde hned několik. Jako jeden příklad za všechny uvedu, že Marais jako Dantes i jako Monte Cristo vypadal úplně stejně a přesto ho nikdo nepoznal - úsměvné, že. Shrnuto, verze s Chamberlainem z roku 1975 je mnohem propracovanější, akčnější a věrohodnější. ()

Reklama

ostravak30 

všechny recenze uživatele

Toto je má první verze slavného románu a tudíž nemám srovnání. Je pravdou, že Jean Marais byl na roli jak dělaný. Doba vzniku byla zároveň dobou, kdy filmaři neměli možnosti triků a počítačových animací, takže se vše dělalo ručně a poctivě. A právě poctivou řemeslnou prací Monte Christo je. Bohužel jsem román ani nečetl, ale vyvstává otázka, zda se takové vězení po tolik let vůbec dalo přežít. Na druhé straně je tento příběh prakticky nesmrtelný a v mnoha obměnách použitelný i dnes. Nejde jen o pomstu, ale též o vůli žít, když nespravedlnost zvítězila. Že měl pak Hrabě štěstí a dali ho do cely vedle potenciálního boháče, který mu navíc svěří tajemství, je věc druhá. Také samotné potrestání viníků je na můj vkus až moc románové. Hlavně u soudu se jeden vlastně musí sám přiznat, jinak by Christo prohrál na celé čáře a tady má spíše štěstí než že by byl bůhví jaký myslitel. ()

jakeer 

všechny recenze uživatele

Ide o môj najobľúbenejší knižný príbeh vôbec. Francúzi sú určite na svojho literárneho majstra Dumasa právom hrdí - veď každej hranej adaptácii tohto diela bola dopriata veľkolepá výprava na čele s vynikajúcimi hercami. Jean Marais sa pre stvárnenie tohto romantického hlavného hrdinu hodí snáď ako nikto iný, avšak... Gróf Monte Christo je predovšetkým príbehom pomsty a tá z tejto verzie nesršala, nevedel som jej uveriť... ()

MickeyStuma 

všechny recenze uživatele

Když se vysloví jméno Edmond Dantes, každému je okamžitě jasné, o koho se jedná. Hrabě Monte Christo je další z několika známých a legendárních francouzských dobrodružných románů nesčíslněkrát předělaný do filmové i seriálové podoby, který je filmaři přitahován dodnes. Filmová verze z roku 1954-55 je rozdělena do dvou celovečerních dílů a hlavní role se zhostil Jean Marais, který byl v takovýchto historicko dobrodružných filmech jako doma. Mercedes Herreru si zahrála u nás ne zrovna známá Lia Amanda. První díl má podtitul ´Zrada´ a druhý ´Pomsta´. A tím je v podstatě řečeno vše. Režisér Robert Verney tento román sfilmoval už v roce 1943 a to taktéž do dvou celovečerních dílů, avšak spíše v konverzačním kabátě a samozřejmě vlivem doby černobíle. V padesátých letech již měl možnost použít barevný filmový materiál, čehož náležitě využil. Připomínat děj je už dávno nošením dříví do lesa, takže se rovnou podíváme na styl zpracování. Na kostýmní snímek není co vytknout. Doba, kdy se děj odehrává, je i po výpravné stránce uvěřitelná, i když je fakt, že se tvůrci do nějakých složitostí zase až tak moc nehrnuli. Moc neuchvátí ani děj jako takový. Snad každý by očekával výraznou dramatizaci a určité napětí a emoce v rámci intrik, ale bohužel se toho nelze dočkat. Verney se zkrátka držel svého předchozího díla, i když určité scény pojal jinak a lépe, ale celkovému vyznění to stejně moc nepřidalo. Nepomohl tomu ani Marais, který je svou přítomností diváckým tahounem k tomuto snímku. I přes celkovou tříhodinovou stopáž bylo ledasco z románu vynecháno, což lze v rámci hlavní dějové linky o vykonání pomsty pochopitelné, ale právě v rámci tak dlouhé stopáže některá místa prostě vypadají zcela zbytečně chudě. Ne, svým způsobem snímek není zas až tak špatný, jak by mohlo vyniknout. Divácký potenciál má především v jednoduchosti a jednoznačnosti v rámci námětu k pohodovému diváckému odpočinku bez nutnosti na dějem složitě přemýšlet. Dobrodružná klasika, která moc nenadchne, ale pro porovnání s ostatními za shlédnutí určitě stojí. ()

Galerie (19)

Zajímavosti (3)

  • Snímek byl natočen na motivy stejnojmenného románu Alexandra Dumase staršího. Jedná se o první adaptaci slavného románu v barevné podobě. (Terva)
  • Pevnost na ostrově If, ležící od města Marseille 13 kilometrů, vznikla na obranu v polovině 16. století, záhy se stala i vězením, průměrné dožití vězňů ve strašných podmínkách bylo 9 měsíců. Takže 14 let káznice Edmonda Dantèse (Jean Marais), pokud bychom brali v úvahu reálnost příběhu, není pravděpodobná. (sator)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno