Psí dny

Ejhle, člověk 21. století! Výborní (ne)herci v zajetí blahobytných strázní... Co jiného říct, než že toho má pan Seidl hodně co říct. Totiž, tak nějak čekáte, kdy děj vyústí v tragédii a až s koncem si uvědomíte, že to CELÉ byla tragédie, která si navíc dál žije svým vlastním životem, patrně řízeným podprahovými signály z La Cucarachy :-) Viděno v rámci Season Challenge Tour, týden ve Střední Evropě. (07.10.2015)

otvorene sa priznám ja som tomu filmu nerozumel. Asi je to pre naročnejších dvákov, chválim STV 2 že taketo filmy zaqraduje do progrmu ale na sobotu večer po sprche by som čakal niečo menej náročné. Týmto sa obraciam na náhodnéého čitateľa diváka ktorý filmu rouumel, keby bol tak laskavý a súkromne mi napisal "recenzisticku odpoved" na moju otázku prečo by som sa mal díva na nejakú babu pol hodiny ako si pred zrkadlom striha chlpky na svojom ohanbí., keď ju napokon zbiju opiju, prinútia vracať alkohol a co ja viemčoešte. (09.11.2014)

Rakouská sonda sledující 12 podivnejch postaviček a jejich osudy odehrávající se během jednoho extrémně parnýho víkendu. Rozhodně bych ale neřekl, že film je laděn dokumentaristicky. Spíš má svůj osobitej a originální styl vyprávění. Jak už bylo psáno v obsahu : Existoval sice scénář, ale bez psaných dialogů. A i díky tomu nemůže divák absolutně tušit jakým směrem se bude tenhle kousek dál odvíjet. A v těhle parných dnech naším postávám teče nejen pot po tělech, ale mnohým postavám začnout téct i nervy. Takže se dočkáme násilí, sexu, ponižování, bezmoci a beznaděje. Ale myslím si, že vše je v celkem přijatelný míře. Čím jsem byl sice trošku zklamanej, ale je to taky tím, že preferuju především horor a podobný psycho zvrhlosti. Takže tohle mě nedokázalo až tak zaskočit. Ale i tak to na mým hodnocení absolutně nic nemění. Navíc chápu, že to Seidl chtěl natočit umírněnějším stylem, protože jen tak má film větší šanci oslovit co nejširší škálu diváků. Za sebe musím říct, že je to velice originální a povedený drámo. Film určitě doporučuju..... La Cucaracha, La Cucaracha (23.01.2016)

TYHLE HORKÉ PSÍ DNY NECHTĚJÍ SKONČIT. JESTLI JSTE CILTLIVĚJŠÍ, PŘIPRAVTE SE NA BOLESTI HLAVY...... /// Vedro, že si i bobra musej chladit větrákem! Mrdá z něj spoustě lidí (né z bobra, z vedra!). Tak třeba ta píča, co leze lidem do aut a mele neskutečný sračky – TO MUSÍTE VIDĚT! (seš si jako jistej…jo?) Ale jsou tady další osoby a vlastně každá je nějak úchylná. Móc krásnej příběh! Vlastně soráč – žádnej není. Ulrich Seidl je magor (a ať už si o mým (jeho) příspěvku myslíte cokoliv, někdy se na jeho druhej kousek mrknu!). Kam se sere Trier, jehož filmy maj patu a někdy i hlavu. Chcete, aby vám z nějakýho filmu praskl čurák? Tak jste tady správně! Tohle by totiž mohlo trvat klidně 6 (i pět) hodin a vyřešilo by se úplný hovno. Ale nepopiratelně se vryje do paměti! P.S: NEHODNOTÍM, PÁČ NEVÍM JAK! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Hledám největší píču evropskýho filmu. 2.) Místo grupáče preferuju skupinový sezení zvracejících. 3.) Miluju ,,mature“ bobry. 4.) Thx za titule ,,entitka“. /// PŘÍBĚH * nebo **** HUMOR * nebo *** AKCE ne nebo ne NAPĚTÍ * nebo ** (28.01.2013)

Petronius a Richard Linklater točia film o rakúskom národe... Vlastne nie, to si len persóna menom Ulrich Seidl, pasujúc sa do role odosobneného komentátora doby, vypožičiava charakteristické prvky ich jazyka. Jeho postavy sú ohavné, odpudivé, alebo prinajmenšom nudné a bezcieľne prežívajú v poloprázdnom svete, ktorý sa svojou nečinnosťou rúti do záhuby. Monotónne tempo, nekonečná každodenná rutina, ubíjajúca ťažkopádna repetícia zobrazovania strohej reality, prerušovanej len emócií zbavenými erotickými, násilnými a grotesknými výjavmi, smerujúcej od ničoho k ničomu. Stereotyp povýšený na princíp, škaredosť a zvrátenosť na jediný vonkajší prejav ľudí pod vplyvom extrémne teplého leta. Popkultúrne vplyvy sa jemne odrážajú v náznakoch a detailoch, dekadencii, hudbe a rebríčkoch istej stopárky, ktorú by ste nechceli stretnúť ani v tej najhoršej nočnej more. Jednoducho film o tom, akí sme. Než som pochopil autorský zámer a stoickú réžiu, zžieralo ma nutkanie film okamžite vypnúť a pri jednej scéne sa mi chcelo zvracať. Teraz som napriek všetkému (a predovšetkým znechuteniu a vnútornej podlomenosti ťažkopádnosťou) presvedčený, že sa k Hundstage i Ulrichovi Seidlovi opakovane vrátim. 100% P.S.: Spolu s Angst a domácou tvorbou Michaela Hanekeho zrejme jeden z najvýznamnejších rakúskych filmov vôbec. (05.12.2014)