Chuť třešní

Kdysi mi tento film přišel svým námětem neskutečný. A s dalšími íránskými filmy Barva ráje a Bílé louky pro mě představuje nezapomenutelnou íránskou filmovou trojku, kterou mohu vřele doporučit každému filmovému fajnšmekrovi. Mimo to představitel hlavní role Homayon Ershadi pro mě dnes potvrdil pozici hereckého barda v taktéž nádherném filmu Lovec draků. Navíc mi neskutečně připomíná Jeremyho Ironse. Že by jen mně? (09.02.2011)

Vyprahnuté, prašné iránske pláne bez kvapky vody. Kamera s minimom pohybu. Žiadna hudba. Svet bez emócií, bez farieb. Solventnejší muž v strednom veku, samovrah, hľadá v tomto prostredí niekoho, kdo by ho bol ochotný nadchádzajúcu noc za tučnú finančnú odmenu pochovať. Nezáleží na tom, prečo to chce - a ani sa o nedozvieme. Abbas Kiarostami nerád manipuluje city diváka, rád ho necháva iba pozorovať a skladať si myšlienky. Čo robí tento film zaujímavým, že som od neho nemohol odtrhnúť oči? Keby som sa mi to podarilo odhaliť, opadlo by z neho kúzlo, ktorým disponuje. V každom prípade, prvý krát som bol kvôli filmu po jeho skončení smädný. (10.07.2002)

Pravda je, že výjimečně mívám filmové chuťové pohárky zmrtveny, podladěny, jako by pozbyly chuti i chuti ochutnávat, jako by na okamžik odložily služební uniformu smyslu – Chuti; zčistajasna, („k smrti“) znaveny vnímáním filmové dužiny i narážením na nestravitelné pecky, makabrózně zsinají. Jenže pak se člověk zahledí na komentáře, začasté delikatesní, myšlenkově sbratřené plody šrotujících mozkoven, - a zas je při chuti. Nedošlo k tomu v případě filmu Chuť třešní, ale píšu to doznání/vyznání intuitivně k němu; snad by mi Kiarostami odpustil, že s jeho filmem vůbec nesouvisí. (17.03.2021)

Naprosto vtahující atmosféra během snímání pomalé jízdy z pohledu řidiča směrem na cestu dolu, záběrů na práci na polích či sypající se kameny a písek... působivě rozpracované dialogy na zvolené téma sebevraždy v protikladu k smyslu života... To jsou základní devizy dalšího mimořádného filmu od Abbase Kiarostamiho a současně další road movie z íránské tvorby, v níž jsme svědky dalších civilně podaných příhod a povídání odehrávajících se často během náhodních setkání uvnitř jednoho auta či kolem něj. Dlouho jsem nemohl pochopit název, ale když nečekaně došlo na dialog o chuti třešní, taky jsem v něm vnímal onu zásadní pointu celé hloubky filmu. Nebo-li nacházení drobných i velkých potěšení, které nám připomenou kouzlo, sílu a smysl života, což ostatně mi evokuje vůbec velkou část tvorby pana režiséra, který z mnoha banálních věcí a prvků dokáže vykouzlit silný zážitek. K nadšení naopak nepřispěly moje občasné nesympatie k hlavnímu hrdinovi (byť je šlo s ohledem na jeho pesimistické vnímání světa a situaci v danou chvíli respektovat) a hlavně pak chvilky, když už mi to pomalé tempo v bezútěšné situaci způsobovalo víc jen dojem mírnější natáhlosti, než skutečné prohloubování emocí. Na tenhle dojem sice došlo asi jen dvakrát, ale celkově i pro ty dva důvody nemám z Chutí třešní až takový zážitek, jaký se mi dostavil u předchozích Kiarostamiho filmů od Kde je dům mého přítele až po Pod olivovníky. Dokonce i to režisérovo oblíbené narušování hranic mezi hraným filmem a dokumentem, na což tady plně dojde až v posledních minutách, tu proběhlo jaksi nahodile, samoúčelně a spočátku vyvolalo ve mě více rozpaků, než fascinaci – byť atmosféru (i díky hudebnímu doprovodu Summertime se sólem na trubku) ty záběry na vojáky a filmařský štáb mají zároveň velmi pěknou a svým způsobem asi na tuhle tečku po otevřeném konci u tohoto filmu hned nezapomenu. [80%] (29.09.2022)

Ani iránský film nemusí být vždy terno, přesto, že se tu prakticky nic nedělo, tak byl podle mě špatně sestříhaný, jediný světlý bod celého filmu byl monolog tureckého spolujezdce. Ten konec patrně z nouze ctnost - když nevím, jak to ukončit, prsknu tam něco rádobyuměleckého, ať ti blbečci co se na to pak budou koukat mají o čem přemýšlet....a chuť třešní ta mi asi unikla úplně (možná chuť moruší...). (15.02.2011)