Pestrobarvec petrklíčový

Je skvělé, že ony role, jež na sebe někdy více než méně dobrovolně a někdy zase více než méně nedobrovolně bereme pro potěšení partnerovo i své, nejsou povětšinou tak jasně vymezeny, aspoň se je nač koukat. Ležet jen po celou stopáž Evelyn v truhle, divák jako já by se navzdory podmanivé a smyslné atmosféře nudil, naštěstí si Cynthie pěstuje neopětovanou zálibu v sběru motýlů a já mohu opovrhovat. Čím? Tím falešným pocitem, jež byl nabyt, že si k sobě našly cestu, totiž že jsou absolutně zharmonizovaný skrz poslušnost jedné vůči druhé, hlavně však tou po mém skromném soudu tou nejhloupější formou vyjádření lásky, to jest tím, že si nakrásně řeknu, že já a jen já nejlépe vím, co znamená a milovat a obětovat a miluji a obětuji ze všech sil, tedy je vše, jak má být a ideálnější to být nemůže. Vážně, Evelyn jsi husa. Jsi ještě větší hlupák než já, a to už je co říct, to mi věř! No nic, nerad bych se dostal někde, kde jsem se dostat nechtěl. Už tak jsem se dosti vzdálil a vlastně nekomentuji film v celku, jako spíš chování jedné z postav, navíc dosti osobitě. Věřím však, že náhodnému čtenáři, kterýžto má s daným dílem zkušenost, a snad nejen jemu, je můj text s to něco říci a že jsem jej nesepisoval zbytečně. 75% (13.08.2015)

Na Pestrobarevce jsem se podíval hlavně proto, že se mi líbil debut Petera Stricklanda Katalin Varga. Film to určitě špatný není, ale pro mě osobně kvalit zmiňovaného debutu nedosahuje. Možná je to tématem, které mě zrovna neoslovilo, nebo délkou... na to, že se toho neděje mnoho, je to dlouhé až příliš. Atmosféru tvořenou hlavně hudbou si film udržuje, stejně tak herecké výkony jsou dobré. Ale jak už tu bylo psáno, i já bych to viděl spíše na povídku. 50% (20.04.2015)

[Febiofest 2015] Keď milenci začnú vypadávať zo svojich rolí a zväzujúcich rituálov... Strickland pokračuje vo svojej sérii (teraz už možno hovoriť o potenciálnej trilógii) filmov s dôrazom na audiovizualitu. Mávnutím motýlích krídel prenáša diváka do prízračného sveta žien, vyberá dva skvostné exempláre a rozpovedá ich príbeh, oscilujúci medzi čiernou komédiou a romantickou melodrámou. Z distingvovanej réžie priam sála britská kultivovanosť a cit pre mieru i detail. Strickland po celý čas drží erotický náboj na uzde a nenechá humor skĺznuť do trápnosti. Čo ma však prekvapilo omnoho väčšmi, bola žánrová príslušnosť snímky, nakoľko nielen režisérova predchádzajúca tvorba, no i diela podobného rázu (za všetky spomeňme Amer a L'étrange couleur belgického tandemu Hélène Cattet a Bruno Forzani) koketujú so škatuľkami hororu, ale The Duke of Burgundy je od úvodných po záverečné titulky "len" drámou o ťažkom období jedného lesbického vzťahu. Atypickosť tu mimo námetu vyviera zo zvláštneho fikčného sveta (občas mi skrsla v hlave myšlienka, či sa to celé neodohráva za múrmi rozľahlého prepychového sanatória, vyvolávajúceho zdanie absolútne voľnosti a slobody, ktorú si vzápätí začínajú ohraničovať samotné milenecké páry) a skúsenej práce so zvukom (zriedkavo používaná nediegetická hudba, ktorá obracia pozornosť k diegetickým prvkom špecifickej zvukomalebnosti filmu je menej podstatná ako to, že Strickland používa autentické nahrávky zvukov rôznych druhov hmyzu a motýľov s datovaním začínajúcim už v 70. rokoch). Rozprávanie je zarámované veľmi podivuhodne, no v záujme nevyzradenia brilantnej pointy o ňom radšej viac nepoviem. Ako spomína anicin, film zobrazuje čistú a esteticky uhrančivú krásu (čo sa týka titulkov, mimo spodného prádla sú v nich uvedené i všetky čeľade motýľov a chrobákov, ktoré sa vyskytujú vo filme), ale odhaľuje aj jej vnútornú krehkosť a podpovrchové napätie. Psychológia postáv i postoj k lesbickej komunite sú maximálne neobvyklé a ja priam túžim prečítať si nejakú antropologickú štúdiu, či aspoň rozsiahly analytický rozbor, na ktorý je The Duke of Burgundy ako stvorený. 85% (04.04.2015)

Prakticky nehodnotitelný a rozhodně zajímavý film, který musí potěšit všechny, kteří filmová díla rádi analyzují. Strickland si od začátku s divákem chytře pohrává a dává před něj indicie, jejichž význam ale později úplně změní a co nějak vypadalo, je vlastně úplně jinak. Na první pohled ohromí neuchopitelná a takřka hypnotická, chvílemi až snová atmosféra odlehlého sídla, které se řídí vlastními zákony a pravidly, kterou doplňuje vydařeným hudebním a zvukovým doprovodem. Strickland klade důraz na svéráznou vizuální stránku, která opravdu odkazuje někam do Itálie sedmdesátých let a působí jako z této doby. Vydařilo se mu i naprosto klíčové obsazení titulních rolí, protože jak Knudsen, tak D´Anna zvládly naročné party plné nejednoznačností a proměn na výbornou a snímek, v němž tzv. neslezou z plátna, utáhnou úplně samy. Oceňuji i zdařilé erotické scény, které nejsou prvoplánově skandální a mají v sobě zvláštní náboj, který hodně vypovídá o postavách. Je možná škoda, že některé věci Strickland nevysvětlí a nechá tak diváka přemýšlet třeba o tom, co symbolizují všudypřítomní motýli (zakuklenost? pomíjivou krásu? strach?) a co vlastně znamená, že palác má být ústavem, který se na zimu zavírá. Námětů k přemýšlení a rozebírání je tu dost a dost, nejvíc si ale cením toho, jak nenásilně a přitom funkčně tvůrce zobrazil to, že partneři od sebe mají určitá očekávání, hrají spolu hru a zoufale se bojí z ní vystoupit nebo ji nějak pozměnit, protože předpokládají, že budou zavrženi. Je pravda, že onoho artu je tu zbytečně moc a ve druhé půlce už se autor začíná nápadně opakovat a jen prodlužuje stopáž, která mohla být o deset minut kratší. Ano, The Duke of Burgundy je možná chvílemi manýra a póza, na mě ale docela zafungovala, nicméně jsem jí fakt musel jít trošku naproti, což rozhodně nebude platit u všech diváků. 70% (09.04.2015)

Hlavným lákadlom je vzťah dvoch sexi starších lezbičiek. Je zaujímavé pozerať, že aj keď sa snímka zaoberá témou BDSM, tak vo výsledku pôsobí dosť "cudne". Erotika je tu prezentovaná vo forme predstavivosti postáv a fetišizmus detailami na vlhké nohavičky, mydlové bubliny, či ovoniavanie nôh v pančuchách. Ako v každom vzťahu, to čo na začiatku pôsobí sviežo a skvele, má tendenciu sa okukať a do tohto nažívania prichádza kríza. Vo filme nazeráme na takúto krízu, kedy neustále opakujúce sa hranie úloh začne pôsobiť únavne. Postavy sa snažia nejako vzťah ozvláštniť a uniknúť zo vzniknutej krízy. Režisér sa v tomto filme odvoláva na sexistické filmy 60. a 70.rokov. Strickland aj v tomto prípade siahol po soundtracku využívajúci syntetizátorové linky, čím dodáva na expresivite výrazu, kedy neopomína ani silno zastúpenú formálnu podobu snímky. Strickland vedel, čo chce natočiť a ako to natočiť, avšak nesadne každému. (07.09.2019)