Tonka Šibenice

Film "Tonka Šibenice" byl natočen v německu. Je to přepis díla Egona Erwina Kische a zároveň označován za 1. Československý zvukový film - posílal se na ozvučení do Francie, do společnosti Gaumont (Gómon). O ozvučení se postaral Jaroslav Křička. (Ikdyž ve skutečnosti je první Český-československý zvukový film "C. a k. Polní maršálek" 1930 od Karla Lamače s Vlastou Burianem.) Prostitutka (Tonka) z vesnice, kde má rodinu, pracuje (bez jejich vědomí) ve městě, v jakémsi "baru s dívkami", kde se jí jak se patří daří. Její rodina ji miluje včetně jejího nastávajícího, se kterým se maji doma vzít, ale Tonka si to neuvědomuje a hloupě utíká od jediného místa kde ji rozumějí zpět do města. Po nějakém čase, se do nevěstince zavítají strážníci, že potřebují jednu dobrovolnici ke splnění poslední vůle člověka odsouzeného na smrt. Také díky tomu, že ostatní dívky radikálně odmítají, tak se Tonka nakonec rozhodne že půjde, čímž poodkryje dobro které je v ní schované. S odsouzeným prožije zajímavou noc plnou emocí a zážitků. Citově se sblíží a až dojde na popravu tak je z toho zdeprimovaná a už se to s ní veze. Vyhození z práce, depresivní nálada této části filmu kouká jednoduše na každém kroku. Nevím jak lépe se vyjádřit, než že se tu objevuje typicky "Kamršpílovský osud". Vyjádřeny nemoce pomocí okolních faktorů, zejména jako neůspěch. Každopádně s Tonkou to jde pomalu z kopce, a tak to zatáhne do první hodspody :), kde po ní chtějí vyprávění, a tak se Tonka posilňuje alkoholem tak dlouho, až to přežene (optickým trikem vyjádřena kamerou v prvni osobě opilost) a v tom ji v hospodě objeví její muž. Více prozrazovat nebudu a věřím, že tento velice nadprůměrný snímek co se kvality týče oceníte. (27.01.2006)

„Co chceš? Ulice je ulice.“ A přitom tam byla naděje…Začátek byl vyloženě prosluněný, úsměvný a vůbec sálající příchozím jarem. Navíc inspirativní. Třeba v tom, že když se člověk začne oddávat něžnostem s milou a v tom okamžiku ho zaskočí nenadálý příchod potencionální tchyně, neprůstřelnou kamufláží je popadnout harmoniku a začít na ni hrát, jako by nechumelilo. Jenže po návratu do Prahy přijde ona osudná noc ve vězení (nápaditá práce se stíny!) a najednou to s hlavní hrdinkou, která přijde ke svému cejchu v podstatě jako slepá k houslím, jde pomalu ale jistě z kopce. A divákovi je poběhlice se srdcem na pravém místě (neb co může dát taková žena muži v předvečer jeho smrti cennějšího, než natahovacího trpaslíka co tancuje, ehm) čím dál víc líto, s velkým přispěním její představitelky Riny, která byla výborná zvláště v té „destruktivní“ poloze. A někdy se člověk dočká štěstí jen v mrákotách …Přítomnost zvuku ve filmu je každopádně příjemná, i když jde převážně jen o hudbu (s pár dodanými zvuky a zpěvem). Za mě solidní 4*. (07.04.2019)

Z povídek, fejetonů a reportáží o pražském životě před první světovou válkou, které napsal spisovatel a novinář, pražský rodák Egon Erwin Kisch, byl snad nejznámější příběh prostitutky Tonky, inspirovaný skutečnou událostí. Podle Kischova zpracování, které bylo v podání živelné Xeny Longenové inscenováno nějaký čas na scéně divadla Adrie, natočil režisér Karel Anton ve volné úpravě film, náležící k vrcholům tehdejší světové kinematografie. Anton, který již předtím několikrát prokázal své nesporné nadání, se mohl při realizaci filmu opřít o znamenitý scénář Willyho Haase, novináře a Kischova blízkého přítele. Autoři projevili zároveň velký smysl pro filmové výtvarné pojetí dramatického příběhu venkovského děvčete, které se po příchodu do města dostane na šikmou plochu a nakonec upadne v opovržení i ve svém okolí, když přijme nabídku jedné noci s odsouzencem na smrt. Film byl původně natáčen v ateliérech na Kavalírce, které však tehdy nešťastnou náhodou katastrofálně vyhořely a tím byla zničena i značná část již natočeného materiálu. Než se film podařilo dokončit v zázemí vinohradských ateliérů, vtrhl do Československa nový fenomén - zvukový film. Anton neváhal, přijal nabídku pařížských studií a bryskně dotočil několik mluvených částí. Film byl pak uveden v několika různých jazykových mutacích (v Německu se hrál pod názvem Die Galgentonni a ve Francii jako Tonischka). Do hlavní role byla obsazena jihoslovanská kráska Ita Rina, která měla v té době za sebou řadu německých filmů i mezinárodně proslavený Machatého Erotikon. Exkluzivní herecké obsazení doplňuje sugestivní Josef Rovenský a skvělá Vera Baranovskaja. TONKU pak lze pokládat za jednu z prvních vlaštovek nové éry domácí kinematografie a především jako silný tragický příběh lásky a odpuštění. Krutý a přitom tak lyrický. (26.09.2009)

Tonka Šibenice mě lákala nesmírně dlouho. Zajímavý námět, herci, kteří mě baví... A opravdu musím říct, že je to pro mě jeden z nejlepších filmů, co Češi v prvopočátcích naší kinematografie natočili. Mám ráda Věru Baranovskaju, Ita Rina, to je kráska, symbol filmů němé éry. Navíc narozena ve stejný den jako já, cožpak jde nemít ji ráda? Co se týče příběhu, mě bavil. Rozhodně nenudí, přinese drámo... Na svou dobu skutečně výtečný snímek. Co na svou dobu, dodnes nám má co dát, dodnes to není vyčpělý film. (19.04.2012)

Neváhal bych film zařadit mezi klenoty světového němého filmu. Klidně někam po bok Chamtivosti a Východu slunce. Dynamický střih, zajímavá a nestatická kamera dělají z tohohle snímku možná nejlepší československý němý film. I když tak úplně stoprocentně němý zase není. Skvěle formálně udělané jsou zejména scéna z vězení a z popravy. Ita Rina v hlavní roli je přímo kouzelná. Vera Baranovská se sice zaskvěla v Pudovkinově Matce, ale její herectví je tu už přeci jen trochu anachronismem. (16.02.2007)