Deník venkovského faráře

Temný, ponurý film o silné víře v Boha u mladého francouzského faráře, pochybujícího o vlastních schopnostech. Snímek je jen s minimem děje a plný mi nesrozumitelných vnitřních náboženských monologů ze zcela jiného světa, než znám. Naopak musím pochválit působivou černobílou kameru. Přes zoufalou nudu tento náboženský film měl jistou sílu, ale jinak to byl pro mne, ateistu, hotový očistec... Trailer: http://www.universcine.com/films/journal-d-un-cure-de-campagne (04.08.2013)

Na tomhle dílku je nejzajímavější, jak dokáže fascinovat a rozechvívat příslušníky katolické menšiny, kteří mají silnou tendenci nacházet v Deníku tu pravou, dnes už neviděnou, spiritualitu. Přímo si to žádá konfrontaci s pohledem ateisty. Osobně pokládám Bressonův projekt za poněkud únavnou, nicméně snesitelně natočenou studii lidsky nezralého muže, který - především vlastní vinou - žije uprostřed komunity v sociální izolaci a je (oprávněně) zmítán pochybnostmi o svých schopnostech obstát v kněžském povolání v době, kdy se už pomalu, zato jistě, z oveček stávali stále vzdělanější a svobodomyslnější občané, což poněkud ztěžovalo postavení a práci pastýřů. Pokud totiž chcete obstát v moderním světě v kněžském povolání, potřebujete mnohem víc než jen víru v boží existenci. Musíte dobře zvládat lidskou psychologii a mít pochopení pro lidskou nedokonalost a potřeby. Za svou osamělost si mladý farář mohl sám a jeho utrpení se mě nedotýká víc než kteréhokoli jiného vážně nemocného jeho věku. Bressonův katolicismus mě nechává chladným, vnímám absenci dramatického napětí, strnulost a vyčpělost filmu. Například konfrontace hodnotového světa a postoje faráře s jeho vrstevníkem - příslušníkem cizinecké legie, který knězi nabízí své přátelství, by byla zajímavá i v dnešní době a pro diváka mého typu. Bresson se jí ovšem vyhnul, pro jeho katolické přesvědčení a filmové vidění zjevně neměla žádný význam. Celkový dojem: 50 %. (04.11.2014)

„Každý sestup do sebe, každý pohled do nitra nás samých je současně vzlétnutím k nebi, nahlédnutím do opravdového vnějšího světa,“ říká Novalis a potvrzuje to i román Georgese Bernanose Deník venkovského faráře a jeho filmová adaptace tuto cestu věrně odráží. Zachovává dokonce původní deníkovou artikulaci příběhu, citlivě stkanou z bolestného duchovního zrání a ze zdánlivě banální všednodennosti, za jejímiž nepůvabnými liniemi krystalizují trny Věčnosti (zatímco její nevadnoucí květy čerpají úzkostně pocenou vláhu kdesi v nitru člověka). Krásný a svíravý příběh mladého kněze je jedním hlasem z polyfonie ozvěny pašijového dramatu. (19.10.2008)

Pravý opak zábavného a odpočinkového filmu. Bylo to spíš jako návštěva u zubaře. Příjemné pocity se nedostavily ani předtím ani přitom ani potom. Dokonce když nad tím vším rozumuji, říkám si, že to bylo na můj hobití vkus až příliš temné a subtilně psychologizující. Ale nakonec díky Bohu za to, že jsem mohl takovýto až bolavě skutečný film vidět... tahle návštěva u zubaře je vhodnou reakcí na holywoodské cukroví. (16.03.2008)

Život venkovských farářů zřejmě není žádný med. Zvláště tohoto konkrétního filmového, který je těžce nemocný a zmítá se pochybami o své víře. - Nevím jak dnes, ale v 50. letech byly ve Francii filmy o farářích velmi populární (aspoň soudě dle Truffautova slavného eseje Jistá tendence francouzského filmu, kde právě většinu děl tohoto "žánru" kritizuje) - Deník venkovského faráře je ovšem bezpochyby z těchto snímků nejznámější. Nevím, musím přiznat, že úplně na větvi z něj nejsem. Skvělá je kamera, skvělí jsou herci. Ale moc mi neseděl způsob vyprávění, který je snad až příliš "deníkovitý" (není zde vlastně žádný ucelený příběh, pouze jakoby poněkud nesouvislé deníkové záznamy, které tvoří jednotlivé scény). Dále musím přiznat, že nejsem věřící, takže řada problémů, které se ve filmu řeší (jde hlavně o ono hledání víry) mi přišla jako pseudoproblémy a proto jsem se místy nudil. - Přesto jde jistě o film zajímavý a skvěle řemeslně zvládnutý. Ale myslím, že mi stačilo vidět ho jednou. (20.12.2005)