Au hasard Balthazar
Min vän Balthazar
A čo ďalej, Baltazár
Au Hasard Balthazar
Au Hasard Balthazar
Režie:
Robert BressonScénář:
Robert BressonKamera:
Ghislain CloquetHudba:
Jean WienerHrají:
Anne Wiazemsky, Walter Green, François Lafarge, Jean-Claude Guilbert, Gilles Sandier, René PascalObsahy(1)
Strhující umělecké dílo Roberta Bressona, jednoho z nejuznávanějších režisérů v dějinách kinematografie. Osel Baltazar putuje od jednoho pána ke druhému. Někteří jsou laskaví, jiní krutí, ale všichni mají motivy, které zvíře nechápe. Baltazar vede podobný život jako jeho první majitelka Marie. Sužovaný osel musí projít skrz všechny lidské neřesti. Ačkoli je bezmocný, přijímá svůj osud s noblesou. Díky Bressonově nekonvenčnímu přístupu ke kompozici, zvuku a vyprávění se z tohoto prostého příběhu stává dojemné podobenství o čistotě a transcendenci. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (75)
Mám pocit, že – podobně jako ve filmu Deník venkovského faráře adaptoval román Georgese Bernanose – převedl Bresson ve snímku A co dále, Baltazare do filmové řeči poezii Francise Jammese. Z ní zde jako by vykrystalizoval příběh o čisté bytosti, která na své životní pouti zakouší s pokorou, nikoliv však beze vzdoru, všemožné rány. Film je až neuvěřitelně tichý, ne však mlčenlivý; mnoho sděluje v náznacích, jen obrazy, gesty. Touto tichostí spojenou s cudnou imaginací se současně celý příběh prohlubuje, dostává rysy metafyzického rozjímání nad světem a životem. Konfrontace osla a lidí dokonce nabývá podoby blízké cestě labyrintem světa za rájem srdce. Obzvláště silné je ve filmu napětí v časech: na jedné straně dětství, spojené s kouzelným, mélickým světem přírody, her a čisté víry, na druhé dospělost plně poskvrněná bezprostřední přítomností (zdařilé je například naznačení lhostejnosti umění a populární kultury k životu, jemuž jsou svědky, v obrazech malířů nezúčastněně jedoucích na klopýtajících oslech, resp. v zapojení populární hudby do tragických scén). Epilogem (a současně epitafem) filmu může být Jammesova prostá báseň Miluji oslíka… Pár veršů ukázkou: „Miluji oslíka, něžný je, / kol cesmín poklidně putuje. // Převáží slabě po silnici / i pytle nacpané pšenicí. // Má milá jej má za hlupce, / ač on vždy jenom básnit chce. // A neustále rozjímá / a oči sametové má. // Tvé srdce, dívko, není něžné / tak, jak je u oslíků běžné: // jímavý hledí na Boha, / blizoučko modrá obloha.“ ()
Asi po půl roce přemejšlení a vzpomínání na tenhle film, jsem zvedl hodnocení z původních 4 na 5. S mým původním komentářem sice pořád souhlasim, nicméně zůstalo to ve mně a pořád mě to povznáší. Jakoby ta čistota a nevinnost jsou zřejmě přece jen hlavním poselstvím díla. Původní komentář: Tenhle film se těžce hodnotí, filmový přístupy Bressona jsou dávno rozebraný jinde a musim říct, že jsou skvělý, chvílema až beroucí dech. Jeho práce s neherci (s modely, jak říkal), jeho kamera, to jsou kapitoly samy o sobě, v tomhle filmu je opravdu transcendentální použití Schubertovy sonáty, nádhera. Nicméně, nemůžu se stotožnit s režisérovým pesimismem, s jeho odmítáním vidět více dobra v člověku. Je zajímavý, že takovýhle vidění nacházíme u veřícího, u katolíka, u nějž by radost a naděje měla bejt znát přece trochu víc. Tím nechci moralizovat, ale Bresson staví zcela do protikladu nevinnost, čistotu, pokoru a oběť osla Balthazara (pravděpodobně symbol Krista či aspoň skutečného křesťana) a jeho současnej svět, dle něj plnej zla, násilí, krutosti atd. Vlastně se dostává do pozic (dle mého i mylně)přisuzovaných katarům a manichejským , kteří byli pronásledováni a upalováni, za názory, že svět je stvořen temnými silami a je třeba z něj utéci do světa duchovního, tj. odmítaly pozemskej svět jako svět zla. A je to právě církev, která se postupně svým moralizováním, upalováním a cenzuruo dostala do tý samý pozice, kdy už svět nechápe a často nepřijímá. Přitom její vzor a bůh byl schopen pracovat s kýmkoliv a pro kohokoliv a všude viděl jiskérku Boží, i když jen třeba hodně slabou a tu se snažil rozfoukat. U takovýhleho filmu si musí člověk dát práci, aby mu naopak jiskérky naděje nezhasínaly, když to ovšem vydrží, tak je třeba uznat, že svoji hloubku toto dílo má a probleskují z něj velmi nevšední aspekty krásy. ()
Pořád nevím, co napsat - už asi rok. Proto sem radši dám dva citáty. -------- Michael Haneke (rakouský režisér, mj. Zámek, Pianistka) : "Ten film vpadl do našeho semináře jako zbloudilá raketa ze vzdálené galaxie a rozdělil nás ve fanatické zastánce a zuřivé odpůrce. Provokující, cízí a překvapující, převrátil všechna zlatá pravidla konvenční kinematografie na obou stranách oceánu, ale stejně tak pravidla evropských uměleckých filmů a byl přesto až děsivě dokonalý ve své absolutní shodě obsahu a formy." ----------- Jean-Luc Godard : "Každý, kdo ho uvidí, bude velmi překvapen, protože tento film, to je svět - za půldruhé hodiny." ()
Film o oslovi, který na vlastní oči i kůži prožije ten fakt, že lidstvo je hříšné. A co dále, Baltazare se podle mě Bressnovi povedlo víc, než Muška. Filmařsky je sice stejně precizní, ale z hlediska atmosféry a příběhu mě chytl víc. Přišel mi i dost promyšlený a nakonec bych mu strašně rád dal plný počet, ale prostě nemůžu. Nemůžu, protože mě dost zklamal konec. Celý ten film ukazuje krutou realitu, ukazuje je skvěle, ale i v realitě je vždycky, ať se děje co se děje, aspoň zrnko naděje. Jenže tenhle film je beznadějný od začátku do konce a právě alespoň to zrnko, díky kterému bych si řekl "Jo, tak krutý může život a svět být.", tady prostě chybí. Navíc posledních 10 minut ten film zabíjí totálně a dělá z toho bezvýchodnou, nihilistickou depresi, jelikož se zde prostě pokazí všechno, co může (a SPOILER scéna, ve které se stará žena modlí, aby jí Bůh nebral jejího manžela a záhy na to manžel zemře mi přišla strašně směšná, jak z nějaké parodie KONEC SPOILERU) a proto mi ten film připadal na skutečné vyobrazení reality přehnaně pesimistický. Jinak jsem si ten film ale užil hodně, filmařsky je to naprostý skvost a Bresson mu rozumí, navíc zde si vybral skvělé téma a vedl ho většinu času obstojně. Určitě ten film stojí za pozornost, ale můj celkový dojem fakt kazí to finále. Vždyť i v nejpesimističtějších filmech třeba od Bergmana, např. Hosté večeře Páně je i to zrnko naděje, ale Bresson ho ignoroval jak tady, tak v Mušce. Tak se obávám, jestli náhodou i ostatní jeho filmy nebudou takové. Silné 4* ()
Galerie (24)
Zajímavosti (10)
- Režisér Robert Bresson si žádal černého osla, ale produkční ho podvedli a nabarvili na černo osla zrzavého. Vše prasklo, když začalo pršet a barva se smyla. Baltazara pak museli natírat každý natáčecí den. (Cimr)
- Po natočení několika filmů s vězeňskou tematikou pomocí své teorie „čisté kinematografie“ Robert Bresson uvedl, že chce přejít na jiný styl filmové tvorby. Příběh byl inspirován knihou Fjodora Michaljoviče Dostojevského „Idiot“ a každá epizoda Baltazarova života představuje jeden ze sedmi smrtelných hříchů. Bresson později uvedl, že film byl „složen z mnoha linií, které se navzájem protínají“ a že Balthazar měl být symbolem křesťanské víry. Bresson produkoval film s pomocí Švédského filmového institutu. (classic)
- Mladičká neherečka v hlavní roli Anne Wiazemsky se později stala oceňovanou spisovatelkou. V knize Holčička (2007) vzpomíná právě na spolupráci s režisérem Bressonem. (Zdroj: FNŘ 2010) (hippyman)
Zdrcující snímek, v němž každé gesto a skutek váží bezmála tunu a vše je vrženo na diváka (podobně jako na hřbet Baltazara) s nemilosrdnou vahou a silou. Vůbec v Bressonových filmech vystupuje do popředí jedno pravidlo, které se v jeho tvorbě prosazuje především od počátku šedesátých let. Ústředním motivem je velké zlo, avšak nahlížené vždy z pozice dobra. To však nezasahuje, nechává ději volný průběh – je vlastně dokonale bezmocné. Ať se již bavíme o Utrpení Johanky z Arku, Marie v Baltazarovi, či o extrémně krutém osudu Mušky. Hlavní postavy nejen, že zažívají velkou bolest, ale nakonec jí skoro bez výjimky podléhají. To nicméně neznamená, že by byl Bresson nějaký krutý sadista. Na poskvrnění něčeho čistého (povětšinou mladé dívky jako symbolu nevinnosti), ukazuje skutečnou zvrácenost a nebezpečí (mnohých aspektů) světa. Ve své nedůtklivé těžkomyslnosti a absolutní absenci humoru (v níž by si mohl potřást ruce třeba s Bachem, Kierkegaardem či s Andrejem Tarkovským), nechává tam, kde by jiní mávli rukou, doznívat lidské skutky v dalekosáhlých rezonancích a následcích. Každý čin má podle něho nesmazatelnou stopu v dějinách lidského života i světa a každý může vést ke svému „absolutního“ dovršení. Jestliže například nějaká postava příliš holduje alkoholu, je pravděpodobné, že v opilosti dříve nebo později nad sebou ztratí kontrolu a někomu ublíží. Tam, kde by jiní tvůrci viděli v rebelovi z Baltazara osvobozené mládí, tam Bresson upozorňuje na zničený život hlavní hrdinky - mladík si bere, aniž by vracel cokoliv zpět – avšak v autorových očích musí být vždy to, co je vzato, jinde navráceno – protože jinak bude to „něco“ chybět a způsobí bolest, pocit ztráty - jedním slovem vzniká zlo, které vždy klíčí v sobectví. A takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Bressonovi filmy vlastně povyšují kauzalitu na tu opravdu nejzákladnější jednotku filmu a potažmo na princip fungování celého světa a to ve velmi nekompromisním duchu. Celkově je Bresson velmi podivný pavouk a výsostně originální autor. Je bytostně minimalistický/skromný a má zajímavě "roztříštěný" styl natáčení. Realitu zobrazuje po kouskách, natáčí většinou v detailech, bez ustavujících záběrů – takže mnohé jeho obrazy zpočátku nedávají smysl, nejsou příliš přehledné, není jasné ani místo, ani čas dění – časoprostor u něj krystalizuje pozvolna. Velmi nezvyklé a divácky nevděčné je i jeho vyhýbání se plynulé akci – tomuto napomáhá již herecký přednes, jež je v jeho filmech zpravidla škrobený a účelně nevýrazný. A když už se k nějaké té akci schyluje a není vyhnutí, Bresson ji prostě od-dramatizuje tím, že například do obrazu vůbec nevloží těžiště událostí – když například proti sobě vyjíždějí rytíři v turnaji v Lancelotovi od jezera, místo toho, aby nám Bresson ukázal v trysku koní rytíře padající na zem a rozlámaná kopí, jsme častěji svědky krále, který kouká s Gawainem ze strany na stranu jak "nevidění" rytíři bojují, či koňských nohou, které hrabou písek. Je vlastně skoro k neuvěření, že takto „kusý“ styl natáčení nejen, že dokáže diváka emocionálně zasáhnout (na mne jeho filmy působí většinou jako silná katarze), ale je také hodně zvláštní, že tato roztříštěnost "nezavazí" plynulé kauzalitě. Naopak - žádná věc, byť sebemenší, se zde neztrácí - každá je nakonec užita pro celkový význam díla. Vše výše řečeno je už samo o sobě hodně unikátní a vlastně z určitého hlediska také obdivuhodné. Neboť v umění, které je tak závislé na financování všemožných i nemožných organizací, je každé vítězství tvůrčí svobody nad obecnými konvencemi nebo zavděčení se divákům výhrou. A to nemluvím o důležitých etických otázkách, které z děl Bressona přímo čiší i jeho odvaze prezentovat vlastní stanovisko. Obojí (jak etické otázky, tak jasně vyjádřený autorův názor na svět) totiž v současných „artových“ snímcích až bolestně absentují. () (méně) (více)