Popel a démant

Své místo v druhé polovině pravidelného cyklu Kurs filmové historie v pražském Ponrepu si pravidelně nachází Wajdův Popel a démant. Oslovuje dodnes, ať už svým tématem nebo formální stránkou. Příběh vyprávěný očima vojáka Zemské armády v podání Zbigniewa Cybulského svým rebelantstvím předává každému svému novému diváku ten tolik potřebný apel k upamatování zlomových událostí polských dějin květnových dnů 1945. Nicméně v otázce anachronického oblečení není s odstupem poloviny století snadné si odpovědět, zda je ono právě tím zásadním nadčasovým prvkem. A konečně Zbigniew je něco jako Gérard Philipe nebo Honza Tříska a to není nic pro mě. (05.01.2012)

Dnes již zklasičtělý Wajdův film stále vyvolává v Polsku rozporuplné odezvy. Mnohoznačnost Ivaskiewiczovy předlohy její zfilmování spíše prohloubilo a znásobilo, než aby ji mírnilo. Po zhlédnutí KATYNĚ dnes víme dobře, proč. Polsko 8. května 1945 připomínalo vřící kotel; ješt neutichly vzpomínky na to, jak osvoboditelská Rudá armáda nechala vykrvácet varšavské povstání Armii krajowej, ještě stále neutichly rozhořčené polemiky kolem Katyně a náhle zmizevších tisích polských důstojníků. Paralelně- za bezhlesého přihlížení západních demokracií (Churchillův fultonský projev byl na Západě dobovým mediálním propadákem) - nastupovala rychlá sovětizace odbojné země. Křižovatky vývoje - spor obou na smrt znepřátelných táborů i vůli většiny obyvatelstva po mírovém životě - ztělesňuje večírek, v jehož průběhu cítíme zárodečné doutnání budoucí několikaleté občanské války s jejím nevyhnutelným koncem (závěrečný útěk smrtelně zraněného Cybulského umírajícího symbolicky na hromadě odpadu souzní a v něčem i předjímá formové prostředky evropské a vlastně i světové nové vlny tehdejší doby). I dnes je film znepokojujícím otazníkem, hlasem, který se ve svých úzkostných dotazech a otázkách nemilosrdně, až srdnatě dotýká stále nezhojených ran. I těch polských, i těch dalších. (24.12.2008)

Až na pár výrazných momentů (plameny, bílý kůň, ohňostroj) překvapivě rozvleklá konverzačka, ve které do sebe jednotlivé prvky sice narážejí, avšak místo, aby tyto srážky způsobovaly výbuchy divákových emocí, či překvapení, vzájemně se anulují. Máme zde partizána, jehož traumatický obraz výrazně narušuje "klackovské" pózování Cibulského, hodinovou romanci, jež postrádá jakoukoliv intenzitu, či vášeň, politické úvahy, které hned provokují a hned se zase stahují ke korektnosti a až fraškovitý humor, který ruší možný dojem celkové závažnosti sdělení. Nemám nic proti různorodosti, nicméně umělecká hodnota díla netkví podle mého v množství dílků, z kterých je poskládáno, ale jakým způsobem jsou tyto dílky složeny, aby výsledný obraz ve své celistvosti dával (pokud možno hlubší) smysl. (21.03.2017)

Popel a démant je na svou dobu velice dobře natočeným filmem, který nepostrádá akci, zajímavé historické reálie, ani výborné herecké výkony (zejména Zbigniew Cybulski). Film se vedle dějinných událostí zaobírá otázkou morálky a vyhlídek do budoucna, které nedají hlavní postavě spát, avšak i když se všemu snaží vzdorovat, tak se musí uspokojit s porážkou. Zkrátka snímek, který dokáže zaujmout i v dnešní době díky svému nadčasovému zpracování. (28.08.2015)

Popol a diamant som mal možnosť vidieť po takmer päťdesiatich rokoch. Vtedy ma inšpiroval ku kúpe literárnej predlohy od Jerzyho Andrzejewského, dnes k ubratiu jednej hviezdičky. Napriek tomu ho považujem za veľmi dobrý film, pri hodnotení ktorého je treba prihliadať ku všetkým obmedzeniam, panujúcim v dobe jeho nakrúcania. Z filmárskeho a hereckého hľadiska podľa mňa zostarol iba minimálne. (24.11.2008)