Ve spárech yakuzy

Tak to by mě tedy zajímalo, jak by na tenhle film reagoval Tosim - člověk, kterému jsou neustále cizí filmy o mafiánech, gaunerech obecně. Když už se zvládl "nějak" prokousat skrze Kmotra, myslím, že Ve spárech jakuzy by těžko hledal záchytný bod - tedy emoce a svého hrdinu. Přitom je zde obého vrchovatě, jen je to vše pro našince, odkojeného až pohádkovým Kmotrem poněkud drsné. Ale musím se přiznat, že i na můj vkus to byla příliš velká vybíjená. Ale holt jakuzáci jsou v podstatě mimozemšťani - lidé z jiného světa. Jen škoda, že nevím, co všechno můžu filmu věřit. Tato problematika by mě skutečně hodně zajímala. Moc se mi líbil styl vyprávění, s čímž je velice úzce svázán Kitanův překvapivý střih (film si stříhal sám). Občas si film rychlým střihem odskočí do minulosti, do vzpomínek, občas až násilně přejde s klidné scény přímo do akce. Působivé. Několikrát jsem se zahloubal a pak jsem málem vyletěl z kůže. A v herecké sebeprezentaci je také zatraceně dobrý. (06.11.2007)

Už to tak asi bude, že inteligentnějšímu středoevropanovi je prostě bližší japonská verze akční surovosti a humoru skrytého v rázné neúprosné cestě novodobého mafiána, než podobné akční mafiánky US výroby (vyjma filmů s italoameričany v hl.roli a Kmotra, kde ovšem nemůže být o nějakém humoru ani řeč). Ráznost, svižnost, jasnost i bez zbytečného vysvětlujícího remcání a nenapodobitelný úsporný herecký styl Takeshiho Kitana. (30.09.2005)

Neposlechnu se a neposlechnu! Slibovala jsem si, že Kitano a Yakuza prostě ne! A stejně si to pustím... Jenže to nejde jinak, když už jenom jeho jméno je známkou kvality, originálního byť pomalu (kam taky pospíchat, že jo?) plynoucího děje a v neposlední řadě i příjemný muziky. Zase mi bylo chvilkami šoufl a stejně jsem oči z obrazovky neodtrhla. Kdo umí, umí a já díky tomu čumím a ani nedutám. (03.04.2012)

Klasická yakuzácká zápletka o vzestupu a pádu jedné rodiny posunutá do amarických reálií. Ovšem zas tak klasické to není. Kdo čeká zběsilou jízdu ve stylu Miikeho tak bude zaskočen velice pomalým tempem filmu. Kitano si vyhrává s charaktery a je to fajn pokoukání vyšperkované poctivou japonskou řezničinou. (30.09.2006)

Čekala jsem podobu gangsterky, jak ji mám ráda, ale dost často jsem se nudila. Režisér se asi rád usmívá (pokřivený úsměv), rád si hraje s kontrasty s artovým podtextem (pomalé záběry x blesková akce; východní x západní kultura; přemíra hrdosti x absence emocí; malebné prostřihy x syrová brutalita), líbí se mu architektura (kamerové záběry). Mrazivý cynický úsměv hlavního hrdiny s tepajícím srdcem měl svoji originalitu, v ostatním se ale příliš vzhlédl v Big Brother, některé scény byly trapně předvídatelné. Moderní pojetí japonských "rodinných" tradic mi přijde stejně ujeté jako nesmyslné řezaní prstů na důkaz věrnosti, oddanosti nebo žádosti o smíření a odpuštění. Stylovka, kultovka, natož klasika z toho nebude, ani kdyby Kitano udělal ze Žluté řeky obratem Červenou. (23.12.2011)