Ve spárech yakuzy

Krvavá podívaná, ve které jsem se nehorázným způsobem ztrácel! Odzvonila poslední půlhodinka, přicházel závěr a já stále čekal, že se dozvím podstatu celého filmu. Tu mi bohužel nenaznačil nikdo, proto použiji Shadwellovu myšlenku, že postavy opravdu neměli motivaci k něčemu slušnému, k něčemu, co bych mohl nazvat filmem. Tohle pro mě bylo něco, kde je víc mrtvol než replik s nepříjemným a nesympatickým Takeshim před i za kamerou. pousta postav, spousta nejasností a úplně bez emot. náboje! (19.08.2008)

To co by mohlo podle načrtnutého děje vypadat jako poctivá hongkongská řežba nebo možná i něco míň stylového, se díky Takeshimu Kitanovi odvíjí tempem existenčního dramatu, a rozhodně si nebere servítky. Od začátku do konce nedá vydechnout nikoliv klipovitou sekvencí akčních scén, ale vykreslením postav, typickou "pomalou" atmosférou a hlavně charismatem hlavního představitele. (04.08.2005)

Klasická kitanovina. Zpočátku to má tempo zaříkávače hadů, ale všechno visí jen na ochotě diváka přijmout tradiční Kitanovu hru na rozbíjení žánrových schémat. Pokud čekáte, že bude příběh do Ameriky uprchnuvšího zabijáka Yakuzy vylíčen v dynamickém tempu, záhy budete zklamáni. Spíš než příběhu si Kitano všímá postav,vychutnává si situace, které by v žánru akčního filmu byly druhotné (zázemí, vztahy) a zdánlivě klíčové epické scény seká v neskutečných zkratkách. Jeho lyrizující rukopis nelogicky připomene drsně-nežného Kikudžira. Jasná ukázka toho, jak moc tomuto svojskému tvůrci záleží na VYPRÁVĚNÉM, na labužnickém (a snad trochu bezohledně) vychutnávaném subjektivním líčení. To, že postavy jsou jiné, než by člověk dle konvence očekával, zaskočí jen kitanovské neználky. To, že nelítostný vrahoun Bratr (Kitano osobně) skrývá pod maskou jinou bytost, taktéž. Ale stejně to funguje. Narozdíl od Quentina Tarantina nedělá Kitano z všudypřítomné brutality samoúčelnou poetiku, ale líčí ho jako chladnou realitu života gangsterů... Chladnou realitu, která jim všem nakonec srazí vaz. Kmotr po japonsku či zběsilá gangsterská fuga, chtělo by se napsat. Ale Kitano se generalizaci vzpírá. Brother diváka potěší přinejmenším výtečným soundtrackem Joe Hisaishiho... Zapálené kitanovce pak téměř vším. (02.02.2005)

Tak trochu jiný mafiánský příběh. Hodně černohumorný, místy dost pomalý až nezáživný, aby v zápětí bleskurychle zrychlil ve zběsilou a výtečně natočenou akci. Vyhnaný Yakuzák Aniki je drsným cizincem, který si po svém příjezdu do Států vybuduje chladnokrevným bezohledným násilím respekt a novou "rodinu". Film je plný zvratů, obsahuje řadu vymazlených scén (třeba vyhlazení mexického gangu), ale celkově je bez jasné zápletky a nějak lépe vyklenutého děje. Mezi Kitanovými filmy jde o slabší kousek. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=5GQ43WbB2pY&feature=related (18.11.2012)

Táhlost je vyplacená neočekávaností a tím, že každou sekundou prostupují velice zvláštní emoce a zcizující prvek v podobě zásahů autorského Já do plynutí příběhu v podobě sebestředného auteura Kitana, kterého omlouvá vedle žertování vyhraněná opozice vůči všem a všemu - Kitano si utahuje ze svých nepřátel (cizího gangu), ale i ze svých pochopů a z diváků a víceméně si svoje příběhy podobně jako Woody Allen natáčí místo terapie. Čistě pro potěchu ega. (26.08.2008)