71 fragmentů chronologie náhody

Platí tu takmer to isté ako pri snímke Siedmy kontinent . Ide o veľmi industriálne vyzerajúcu snímku ktorá je naplnená depresiou, anómiou a je spracovaná v pomalšom tempe. Každý fragment tu má svoju štruktúru ale aj tak sa mi to celé tiahne a miestami ma to nudilo. 71 fragmentov chronológie náhody sleduje päť dejových línií ktoré sa na konci spoja v jednom masakre. Začína sa to chlapcom ktorý ušiel do Rakúska kvôli vojne v jeho domovine. Ďalej tam sú dve manželské dvojice, jedny si chcú adoptovať dieťa, druhý zase dieťa majú ale otec je agresor a alkoholik. Potom je tam dôchodca. A nakoniec je tam aj 19 ročný študent ktorý na konci rozpúta, už na úplnom začiatku spomenutý, pekelný masaker. Na to som sa tešil najviac.. A ono to finále nakoniec ani nebolo také ako by som čakal. Amok ktorý študenta zachvátil nebol vyobrazený tak, aby som pociťoval nejaké emócie, to je jedno či kladné alebo záporné. Proste v priamom prenose zabil niekoľko ľudí a ja som nepociťoval nič.. A to by som pri psychologických drámach mal. (25.12.2014)

Nestor intelektuálních filmů Michael Haneke předvedl možná to nejlepší právě ve své (u nás) méně známé trilogii o smrti (71 Fragmente einer Chronologie des Zufalls, Benny's Video, Der Siebente Kontinent). Přiznám se, že jsem musel film shlédnout dvakrát po sobě, protože jelikož jsem o obsahu nic nevěděl, při první projekci mi až do konce zůstával smysl Hanekeho formálního přístupu přinejmenším neprůhledný (oproti Pianistce, kterou jsem viděl krátce před tím je to trochu jiná káva). Chladným záběrům bez špetky dramatizace, jenž připomínají spíše náhodně sestavenou koláž záznamů průmyslové kamery, které sledují (nedá se říci, že něco vypráví – jenom nezúčastněně sledují) fragmenty z života několika postav, dává konečný a plný význam finální scéna, ke které je film režisérem posouván (nebo spíše jsou k němu posouvány jeho aktéři bez vlastního přičinění). Naprosté oddramatizování snímku připomíná více autopsii než film – chladný jako chirurgická ocel. Suma: jeden z nejlepších filmů o násilí, jaký jsem viděl. (08.03.2004)

Hanekeho návrat k radikálnímu pojetí debutu. Neústrojně rozsekaný proud fragmentů, dlouhé, zdánlivě neúčelné detaily všednosti, dokumentární vsuvky v podobě zpravodajství z masakrů a válek. V Hanekeho chladném a odtažitém světě se objevuje další hráč – náhoda. Vedle analýzy rozpadu moderních hodnot tak stojí režisérovo fragmentární vidění, které prezentuje divákovi nesouvislé výjevy. Existuje mezi nimi motivace, provázanost? Vyvěrá šílenství a rozklad z pojmenovatelných pramenů? Hanekeho odpověď je mrazivá svou nezúčastněností a absurditou. Jeho malý svět je se světem velkých dějin spojen momentem morální krize... spojité nádoby, v nichž se přelévá krev, zlost a beznaděj. Zatímco krutost velkých dějin nepřekvapuje, ty malé nás vždy zasáhnou. Přitom, jak ukazuje Haneke, je to totéž maso, totéž zlo. Tatáž bytost. Mensch. (04.02.2010)

S Hanekem mám dlouhodobý problém, jeho filmy mě buď zcela pohltí, nebo naprosto odpudí. A tohle byl zrovna ten první případ. Díky tomuto velmi krásně vybroušenému diamantu jsem si položila spoustu otázek, které bych si bývala byla položila, kdybych byla dostatečně chytrá na to, aby mě vůbec napadly. (08.04.2018)

Hanekeho trilógia je síce jednotná vo forme ako i naturalistickom režijnom vedení, obsahovo je však kolísavá. Rovnako ako v Bennyho videu tu Haneke koncentruje svoju nenávisť voči societe značne vykonštruovanými udalosťami, ktoré následne nemôžu šokovať do takej miery, do akej by si možno autor prial. Chápem jeho posolstvo, no zároveň som názoru, že hoci ľudia síce sú všeobecne zlí, nemyslím, že žijeme v toxickej morálnej dystópii, tak ako ju vidí/videl Haneke. Jeho dištancovanie sa od prvoplánových emócii a úmyselný chlad mu podľa môjho názoru dozrel až v neskorších filmoch, tu ešte pôsobí trochu nevykvasene, až vychcene. Z trilógie na mňa najsilnejšie zapôsobil siedmy kontinent, ktorý oplýval navyše aj dráždivou nejednoznačnosťou výpovede a boľavým existenciálnym presahom. (13.11.2019)