Zloději kol

Chudoba deterministicky podaná. De Sica ukazuje nespravdlivou společnost, která dělá z lidí zločince. Ve filmu - vizuálně krásném a srdceryvném - mi scházelo více prostoru pro svobodu, a tedy skutečné drama. Drama vyžaduje dilemata, zde však jako by bídou drcený hrdina byl spíš jen jedním článkem ve hře příčin a následků. Mám raději neorealismus v Rosselliniho podání: jeho postavám je dána možnost volby. (15.02.2014)

Taliansky neorealizmus viac-menej obchádza pole môjho záujmu, pretože mám dojem, že jednotliví režiséri len prezentujú krutú neľútostnú spoločnosť a živoriacich ľudí na jej okraji, no celé je to zahladené do seba. Do istej miery si vážim posolstvo, ktoré sa režisér bez prikrášlenia snaží načrtnúť a určite má toto sociálne ladené dielo čo povedať aj súčasnému divákovi, lenže pravdou zostáva, že čo aké významné sú tieto čiernobiele ,,vykopávky", po emocionálnej stránke ma to nechalo absolútne chladnou a utrpenie hlavnej postavy ma nezasiahlo. Gemini to naznačil dobre, pre "významných" teoretikov filmového umenia je to zrejme esteticky-umelecko-sociálny skvost, no nemienim filmy velebiť a uctievať len preto, že sú všemožnými filmovými spoločnosťami označované za dokonalé. (28.08.2011)

Více sociální, než kriminální drama Vittoria De Sicy zobrazuje problémy kolem nezaměstnanosti v kapitalistické zemi brzy po válce. Hodně smutný obraz života a společnosti mne vtáhl do dění od samého začátku, ale nejvíc zasáhl až k závěru, kdy se z Ricciho coby oběti všudepřítomných zlodějů po nějaké té době stává nový příležitostný zloděj, a vyhlíží si s obezřetným pohledem nejdřív velký zástup a vybere si svůj "lup"... Hlavně když je (stejně jako po většinu času) přítomen malý chlapec, který pátrání po zlodějském chlápkovi s oteckem napříč Římem mohl alespoň dosud považovat za napínavé dobrodružství, ale teď se dostává do mnohem silnější konfrontace s realitou. Film nabízí navíc spoustu dalších situací k zamyšlení, kdo si povšimne visíciho kříže (jako symbol víry) nad manželskou postelí Ricciho doma, o to víc ho překvapí v krajné situaci schopnost nedecentně vyrušovat na kostelní mši. Takže ano, nejraději od režiséra De Sicy mám sice Hon na lišku, ale především ZLODĚJI zůstavají jeho mistrovským dílem s obrovským nadčasovým přesahem a dokonalou atmosférou. Špička evropského poválečného filmu. 90% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (22.10.2019)

To východisko se může zdát směšné. Muž dostane práci a potřebuje k ní kolo. Jenže to kole je mu ukradeno. Dnes by nad tím člověk mávnul rukou, ale právě to, že hrdina filmu nad tím rukou nemávne a ani mávnout nemůže, to vytváří krásný a krutý obraz dobové Itálie. On kolo potřebuje, protože jinak z něj bude zase chudák bez práce. Lidská výpověď o světě, kde není pro každého člověka místo. Alespoň ne takové, jaké by si přál a potřeboval. Je nesmírně děsivé, že to je svět náš a ne zas tak moc vzdálený. (07.10.2014)

Zloději kol zůstávají jedním z nejslavnějších evropských uměleckých filmů i modelových představitelů italského filmového neorealismu, stejně jako ikonickým dílem spolupráce režiséra Vittoria De Sicy a scenáristy Cesara Zavattiniho. ___  Pro De Sicu a Zavattiniho přitom zdaleka nešlo o jejich první projekt, protože v době jeho příprav oficiálně natočili už tři snímky, z nichž hned dva byly blízké neorealistické perspektivě: Děti se na nás dívají (I bambini ci guardano, 1943) a Děti ulice (Sciuscià, 1946). A jakkoli lze třeba jejich Umberta D. považovat za vyzrálejší, propracovanější a neorealistickým východiskům bližší dílo, všeobecná známost i obecně kanonický status Zlodějů kol zůstávají neoddiskutovatelné. Je tomu tak možná proto, že skýtají řadu lehkých nesouladů, přičemž tím asi nejpozoruhodnějším je jejich pověst radikální alternativy k (tehdejší) hollywoodské produkci. Příběh otce rodiny, který v době krize získá práci vyžadující kolo, jež mu nicméně první den ukradnou, a on se společně se svým synkem snaží zloděje dopadnout, je totiž v základu poměrně klasická detektivka. ___  Právě kriminální schéma pak na jedné straně divákům usnadňuje napojit se na cíle dvojice hlavních postav a na druhé straně efektivně motivuje víceméně epizodickou strukturu vyprávění, kdy otec se synem po zloději pátrají napříč různými prostředími. Ba co víc, jakkoli je hlavní role nešťastného otce hrdiny v duchu neorealistických maxim působivě ztvárněna nehercem, obyčejným dělníkem z továrny Lambertem Maggioranim, jeho repliky byly v postprodukci profesionálně předabovány. Vezmeme-li v potaz rovněž pečlivé nasvícení, přehlednou kompozici záběrů a vedenými motivy pečlivě provázaný scénář, je namístě začít se ptát: V čem tedy spočívá dojem alternativnosti Zlodějů kol? O co se opírá realistický efekt, kterýžto jim lze stěží upřít? ___ Podle mě spočívá nikoli v příběhu, který je vyprávěn, nýbrž v soustavném rozšiřování fikčního světa, v kterém se odehrává. Společně s pátráním jím totiž neustále procházíme napříč, když objevujeme hospody, tržiště, chudobince, nevěstince i kostel – i jejich obyvatele a banálnost všednodennosti, již hrdinové narušují. Zvrstvení fikčního světa je ve výsledku bohatší než zvrstvení příběhu, přičemž plné porozumění tomuto světu na rozdíl od snadno srozumitelného příběhu významně spoléhá na naši schopnost jej vztáhnout k světu našeho vlastního žití. Už po tři čtvrtě století. [Napsáno pro LFŠ 2023] (07.08.2023)