Návrat idiota

Mám ráda autorské filmy. Někdy to vypadá, jakoby se režisér přetahoval se scénáristou nebo bojuje s herci. Tady ten pocit nemám. Saša Gegeon má nejen invenci a intuici, ale umí pracovat s inspirací. K prvním Indiánskému létu se dal inspirovat povídkou S. K. Fitzgeralda, velkého autora Ameriky, k Návratu idiota ho inspiroval velikán ruské literatury. Ale ona pomyslná "velikost" autorů předlohy ještě nemusí nutně znamenat veliký výsledek. Ale právě ten originální výsledek se Sašovi povedl. Vypráví svůj příběh civilně s ironickou nadsázkou, s lehkostí dokáže vystavět absurdní situace, ve kterých velice stručeně a výstižně vystihne hlavní postavy. I když jsou některé situace naprosto absurdní, zůstávají přesto uvěřitelné. Jeho dialogy/nedialogy působí zdánlivě toporně, ale zasahují do hloubky. Využívá opakování motivu, aniž by tím diváka unavil. Drží se kostry příběhu, vedlejší postavy do něj zapadají, nevyčnívají, ale dolaďují. František se stává nechtěným pozorovatelem intimností jiných životů aniž by se o to nějak přičinil. Jeho pokukování po očku tu průhledem v okně, v zrcadle, zpoza závěsu, vyslechnutí nechtěných hovorů - najednou se stává vidoucím. Něžný hudební motiv dokresluje atmosféru. Jak plyne čas, přibývá hercům roků i rolí. Návrat je skutečným návratem do mládí, které není už tak naivní, ale přesto je zranitelné. Je krásné, že doba Idiotovi nic neubrala. (17.01.2018)

Hluboce lidská minimalistická dokonalost o tom, že absolutně čistý člověk se procinká do dušičky každému. Pět prstů nahoru za to, že Dostojevský funguje, Pavel Liška nehraje, ale je, Tatiana Vilhelmová je krásná a Zdena Hadrbolcová úžasně výstižná, za neskutečný dialog o ženských a o pivu a konečně, především, za zcela a bez jediné výjimky realistické vykreslení atmosféry a lidí reálného socialismu. (23.07.2008)

Hodně vtipné stejně jako smutné (zábavné, hořké, zároveň silně emotivní a přitom citově nevydírající), navíc se filmu daří velmi volně přecházet od směšných scén k vážným, nedrhne to. Bohaté na dokonale absurdní dialogy, zlomyslně trapné situace (vládne silvestrovský oběd) a s každou další projekcí oceňuju ten sociálně-kritický přesah. Dále se snímek může spolehnout na nádhernou a skvěle padnoucí hudbu (titulní znělku bych mohl poslouchat pořád dokola), a nad tím vším drží ochrannou ruku naprosto perfektní, bezkonkurenční a odzbrojující Pavel Liška. A po třetím zhlédnutí definitivně zvyšuju na 5*, Návrat idiota se mi zkrátka dostal pod kůži. „Trochu magor, že jo?“ – „Noo, promiňte“. (03.09.2013)

Scéna, kdy Gedeon zabírá vláčky okýnkem domečku pro panenky, které se koukají na televizi, je úchvatná. Dalším velkým pozitivem pro mě jsou jsou Františkovy surreálné sny, kde občas vůbec není jasné, jestli se jedná o sen nebo je to realita. Nejlepší byl podle mě sen ve vlaku (na který později odkazovala právě ta scéna s panenkami) a potom plovoucí nafukovací lehátko v pokoji. Liška byl vynikající idiot a po shlédnutí jeho návratu se definitivně dostal mezi mé oblíbené české herce (předtím jsem viděl Šílení a Venkovského učitele). Postavu jednoduššího člověka, který nikdy nic nezažil a ze všeho má jen první dojmy, jsem mu naprosto a bezvýhradně věřil v každé scéně a u každé jeho grimasy. Prý už by nemělo smysl vyhýbat se životu. (08.01.2009)

Nejemotivnější film ze zlatých devadesátých. Pure gold na konci nejdivočejší dekády českého kina. Snad poprvé jsem docenila Dostojevského hrdinu, protože tento přesazen cele do nového kontextu je stále týž, ale o to nesmrtelnější. Možná, že díky Gedeonovi docením časem i Kurosawu a klasickou inscenaci s Javorským z prken Stavovského. Nu, zrající zážitky jsou to. (12.07.2016)