Režie:
Viktor TaušScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Milan ChadimaHudba:
Petr OstrouchovHrají:
Didier Flamand, Oldřich Kaiser, Jiří Lábus, Julie Ferrier, Kati Outinen, Eva Jeníčková, Taťjana Medvecká, Ivana Uhlířová, Juraj Nvota, Zuzana Kronerová (více)Obsahy(1)
Na počátku kariéry vytvořili OSKAR, MAX a VIKTOR klaunskou skupinu Busters. Jejich klauniády představovaly ostrůvky svobody uprostřed nehybné bažiny rezignace v komunistickém režimu bývalého Československa. Pak se však mezi třemi klauny cosi vážného odehrálo. Jak se ukáže, národem milovaní klauni se mezi sebou nedokážou vystát. Nyní se Oskar vrací po třiceti letech z emigrace, aby v Praze uzavřel svoji uměleckou kariéru. Setkání s bývalými přáteli vede k nevyhnutelné vzájemné konfrontaci. Osud jim tak nabízí ještě jednu šanci, jak to naposledy pořádně roztočit. I po třiceti letech otázka zůstává stále stejná: Kdo se bude smát naposled? (Falcon)
(více)Videa (5)
Recenze (192)
Po technické stránce (vyjma zvuku) je to rozhodně nadprůměrný film. Tematicky mě ale nezaujal. Při jeho sledování jsem si říkal, že už bych raději koukal na hranou věc o Golden Kids, kteří jsou mi jinak buřt. Ale smyšlenej (?) příběh tří obstarožních klaunů..? Co by se tam muselo stát, aby mě to mělo bavit..? Co na tom zaujalo Vás, pane Tauši? To by mě vážně zajímalo... Už jen proto, že jsme skoro stejně mladí. Tohle je téma pro generaci, které zatím naštěstí nemůžeme správně rozumět..? ()
Jeden z nejpropracovanějších a nejzajímavějších českých snímků poslední doby. Žádný záběr navíc, každá scéna má smysl, hloubku, poentu. Snímek perfektně pokrývá, zobrazuje, rozebírá a proplétá několik důležitých, osobních a citlivých témat, nebojí se nechat v nich postavy i diváky tvrdě vymáchat a přesto tak činí s velkým nadhledem, lidskostí a laskavým humorem. Zrada, minulost, umění, láska, nemoci a životní síla a odhodlání se s těmito neduhy osudu porvat provází celý snímek, přesto se v nich Tauš s Jarchovským neztratili a vytvořili velmi kvalitní atmosferický snímek a vzhledem k hloupému propadu v návštěvnosti i největší filmovou smůlu poslední doby. ()
"Věnuju se dnes jedné z nejtěžších uměleckých disciplín, kterou ovládají jen největší mistři. A to je umění včas odejít." Jsem pravidelným návštěvníkem divadla, což v mém případě znamená, že jsem do něj jednou za deset let zavlečen. Ale nebývalo tomu tak vždycky. Co já jsem si za první republiky užil s Varelem Frištěnským, Karlem Infeldem Prácheňským či Veverkou z Bitýšky. Jenže na to dramatické umění jsem nikdy úplně nebyl, takže jsem si ty klauny, emigraci, alzheimera, rakovinu konečníku i škytavku užil o něco méně, než divák, který se nechlubí titulem kulturní barbar. ()
Drť přitažlivě snímaných – tu (leckdy i mimořádně) silných, onde spíše podbízivých – scén(ek), intuitivně skládající snový příběh návratu na místo, na němž jediném lze začít znovu. Tauš zde stejně jako v Kanárkovi nedokázal distancovat své osobní téma a namnoze zůstalo u hypertrofovaných osnovných bodů: například ústřední klaunské trio ztvárnili tři skvělí herci – nepochopitelně – jako bezživotné komiksové karikatury, přičemž nevidomému režisérovu uniklo, jak přes meze scénáře začínají prozařovat jejich jiné, hlubinné tváře (zvláště v případě Lábusově); anebo: francouzská divadelní skupina kolem Oskara se ani v civilním životě nechová jinak než na scéně: osvojené herecké či artistické dovednosti se musejí projevit v kterémkoliv okamžiku – i za cenu, že rozpláčí dítě, místo aby je rozesmály. Této dýchavičnosti odpovídá i reklamní kamera, schematická architektura interiérů a – ta příliš nepravděpodobná Praha. Vrcholným je ovšem naprosté nepochopení klaunství, které se projevuje v tom, jak se mimická zručnost proměňuje v dialogu s bližními ve frázi: cosi, co je v nejužším spojením s prvním ohledáváním a vyjadřováním světa, se přihlouplým scénářem stává banální, vyprázdněnou formulací, která se snaží zvrátit lež v pravdu, smutek v radost, zívnutí v kýchnutí a nevímco v nevímcojiného. Vzhledem k tématu překvapuje i ta přebujelá metaforická užvaněnost, s níž tři klauni bilancují. Jako by se ti, kteří si osvojili schopnost vyslovit se tím nejprostším, nedokázali vyjádřit jinak než adept státní ceny za literaturu. A aby toho nebylo málo: sentiment smíchaný s patosem. Exploatace. ()
Takové smutné úsměvy mám fakt rád. Tohle je film opravdu evropského formátu, i když by si zasloužil trochu větší spád, tempo a kratší scény. I když tak kamera byla velmi osobitá a bavilo mě sledovat i jak je to natočené. Čekal jsem asi jiný konec, nebo nějakou jistou tečku. Tři hlavní postavy by mohly být více propojeny, než jen povídáním o minulosti. Je fajn zase vidět Kaisera s Lábusem pohromadě a mistr Flamand tomu dal ještě větší zážitek. Bravo, Viktore !! Ano, do filmů tohoto typu je třeba dávat peníze !! ()
Galerie (21)
Zajímavosti (11)
- Zatímco Lábusovi maskéři "přidávali", Oldřichu Kaiserovi naopak "ubírali". Jeho postava totiž k stáru přijde o vlasy, takže herci celé tři měsíce natáčení znovu a znovu holili hlavu i obočí. Jednou se solidárně přidal i režisér. [Zdroj: kultura.idnes.cz] (hippyman)
- Scénář napsal Petr Jarchovský podle námětu uznávaného mima Borise Hybnera, s nímž Tauš pracoval už na své prvotině Kanárek. [Zdroj: kultura.idnes.cz] (hippyman)
Reklama