Léto ztracených polibků

Gruzínská tragikomedie s trpkou příchutí nevyužitého potenciálu. Představitelka hlavní role je sice k nakousnutí, ale sled epizodek pestré sbírky místních exotů, pro které se všechno točí kolem sexu, mě místy lehce nudil. Hudba Gorana Bregoviće na jedné straně potěšila, na druhou je nutno podotknout, že mistr většinou jen recykluje jinde použité motivy. (13.08.2006)

Z prvního zhlédnutí před několika lety jsem si odnesl povznesené vzpomínky. Asi mě musely zmámit půvaby hlavní hrdinky a gruzínská exotika. Teď napodruhé se mi tento film zdál být poněkud jednorozměrný. Je to sled nepříliš souvisejících epizod ze života maloměsta, jehož obyvatelé jako by se stali kolektivní obětí sexuálního harašení. (06.07.2006)

Gruzínske malomesto, videné poeticky roztúženými očami mladosti. Zámerom bolo zrejme vyvolať úsmevom predchnutú melanchóliu na stratené prvé lásky, ku ktorým ľudia tak radi utiekajú. Panoptikum zaľúbencov, paničiek, alkoholikov, neverníkov sa snaží tu viac, tu menej vydarene zobraziť „krásy života“. Nasilu dosadené postavy a epizódy, v štýle –„ale veď sa tu neustále niečo mimoriadne deje“ - ale z tohto boršča trčia ako slama z topánok.. Napriek istej pútavosti (prostredie, hlavná hrdinka) film ako celok nezapôsobí. Intenzívnejšiemu prežívaniu zabránilo nestotožnenie sa s emočným naladením väčšiny postáv a pocit už viackrát videného v minulosti, a na lepšej úrovni. Túto neveľmi podarenú recykláciu najlepšie charakterizuje hudba Gorana Bregoviča, ktorá je takmer do bodky zhodná s tou, ktorá zaznela v Kusturicovom filme Arizona dream. Pri jej stlmenom zvuku a nie celkom vhodnom použití sa ale v tomto prípade jej katarzný účinok takmer vytratil. (06.07.2006)

Ten film mě vysloveně políbil. Už dlouho mě při žádným filmu nebylo tak strašně příjemně, jako tady. O tomhle filmu mluvil v jednom rozhovoru strašně hezky Pierre Richard a protože si Pierra jako umělce a bohéma nesmírně vážím, hrozně jsem toužil po našem setkání. Musím se přiznat, že chvíli jsem si říkal, bože co člověk to magor, jenže oni všechny ty neortodoxní postavičky a jejich mnohdy absurní situace se poměrně rychle tak nějak samy od sebe ubytovaly v mým srdci. Ve filmu je hodně záběrů na mladší nahou holčinu, takové guzínské lolitkování, ale ani trošku to nepůsobí slintácky nebo úchylně. Téma lásky je tady zprácovano všemi esencemi, humorně, romanticky, absurdně, ale i tvrdě a nekompromisně. Poetičnost filmu obstarává výborná práce kamery, některé kompozice jsou fakt výstavní a skvěle napasovaná hudba. Film není žánrově možný jednoznačně zařadit a možná proto se mě tak moc líbil. Já tady písmenkuju, ale v hlavě mě pořád jedou scény z toho filmu. Zkrátka jsem objevil svou další velkou filmovou lásku. (15.05.2014)

Gruzie je poněkud svéráznější země a samotní Gruzínci jsou svérázní lidé. Ovšem, to jsem použila velmi mírný výraz pro charakteristiku tohoto filmu, protože tohle je jízda toboganem. Sibyla byla docela číslo. Když jsem na scéně uviděla Pierra Richarda, tak jsem úžasem oněměla. Vlastně musím říct, že na mě takhle působil celý film, který byl opravdu velkým a příjemným překvapením. Souhlasím s Hal_Moorem, divoká gruzínská příroda je skutečně krásná. Jen bych tam nechtěla jet tím rezavým autobusem, co mu přestaly fungovat brzdy. (01.06.2011)