Strach nad městem

Skrytý pôvab takýchto filmov dnes už ocení málokto, pretože nie každý si vezme do súvislosti podmienky a technologické vymoženosti za akých sa filmy točia. Krásny klasický akčný film trošku brzdí celkovo slabší príbeh, ktorý chce byť zároveň akousi krimidrámou, ale Belmondovej charizme to jednoducho nesadlo. Ten by celý film najradšej skákal zo strechy na strechu. Ale inak celkom príjemné rozptýlenie. 75%. (27.01.2011)

Po včerejšku je mně jasné, kde bral Dalibor Janda inspiraci při skládání Kaskadéra. Ono ale nejde jen o to, že si tu dvaačtyřicetiletý Belmondo skáče po střechách jako kamzík ve vysoké trávě nebo že přišel na způsob, jak pohodlně jezdit v přecpaném metru. Jde o atmosféru francouzského filmového rukopisu, o půvab Paříže a o vznášející se strach nad městem, který by měli všichni grázlové světa cítit v každé dědině. Jenže to bychom tu nejdřív museli mít víc komisařů Tellierů... (13.04.2013)

Myslím si, že po Profesionálovi-Samotáři je to druhý nejlepší film s Bebelem. Znovu jsem si uvědomila, že akční filmy jsme zde měli již v 70 tých letech, akorát, že nebyly tak krvavé a brutální. Jelikož je známo, že se J.P.BELMONDO nenechával zastupovat ani v těch nejnebezpečnějších scénách kaskadéry, tak vám při honičce po pařížských střechách bude tuhnout krev v žilách. Víděla jsem ten film po 30. letech podruhé a znovu mi ztvrdly nohy tak strašně jako tehdy v roce 1977. Pohled z výškových budov na Paříž, kdy skáčete po střechách s Belmondem je tak sklíčující, že si přejete, aby to už skončilo. Jinak výborná kriminálka - jo a je nadabována Jiřím KRAMPOLEM. Takže se těšte ! (11.10.2007)

U vchodu do druhého kruhu stojí Mínos, soudí duše a určuje trest. Kruhem vane vichřice a unáší ty, kdo zhřešili smyslností. "Ó ty, kam jdeš, tady je bolest doma," Mínos mi řekl, když mě uviděl, přerušiv soud, jejž vykonával zrovna. [Dante, Božská komedie - Peklo (zpěv 5.)] Tak praví slova klasikova přičemž ve mně bije srdce plné nostalgie! A čím je pro mě vlastně Peur sur la ville? Ve zkratce by se dalo říct, že typická francouzská kriminálka stojící na znepokojivě dráždivé hudební variaci Ennia Morriconeho a extrémně slizkém záporákovi ztvárněném Adalbertem Mariou Merlim. Ale s odstupem času bych spíše řekl, že jde o značně netypickou „belmondovku“ o hořké chuti pomsty a touhy po vendetě v kontrastu s cynickým, ironickým zlehčováním činů jednoho schizoidního šílence. Jean - Paul Belmondo předvádí sice ve své první krimi roli své typické kaskadérské variance "udělej si sám" (scénu s honičkou po střechách pařížských domů považuji za jednu z těch nezapomenutelných), takže si ve spoustě panoramatických záběrů vychutnáte jeho hnědé, silonové fusekle, ovšem stejně jako třeba v případě Mrchožroutů (1984), vložil Henri Verneuil jeho postavě do vínku rozměrné ego a již zmíněný chladný cynismus - “Pojď, zkusíme to. Necháme ho umřít, jestli snesem ten šok!“. A přesně tenhle přechod, v kontrastu celé Jeanovi kariéry (potažmo lepších kriminálek typu Le Professionnel (1981)), dělá ze Strachu nad městem spíše průměrný kousek. Ale ještě moje oblíbené ale ;-). Padlo tu slovo nostalgie a to má u lety prověřených snímků velkou váhu. Postava Mínose, onen nezapomenutelný symbol skleněného oka, vše podbarvené skvělou, neurotickou hudbou a jistá nezpochybnitelná atmosféra, nenucené napětí, tohle v mých geneticky původních očích film jednoznačně povyšuje. Co na tom, že v záběr hluboce proniká Belmondovo zlověstně zvlněná patka, že elitní pařížští ostřelovači vypadají z pohledu dnešní SWAT jak banda dezorientovaných rybářů a že se na pornofilmy stála fronta jak u nás za komanče na pomeranče. I po 33ti letech od jejího vzniku neztrácí tahle kriminálka nic na svém „kouzlu“ a já se na ní vždycky (když už ji jednou za pár let reprízujou) rád podívám. Nesoudím, neboť před tribunálem obhájcem mým mé vlastní srdce jest! [7/10] (18.09.2008)

Samoúčelná Belmondova kaskaderská exhibice. Scéna v metru je provedena perfekcionisticky, jenže je absolutně nelogická. Když v jejím závěru strojvedoucí otevře dveře jedoucí soustavy plné lidí, jen aby vrah policajta efektně vypadl před protijedoucí vlak, měl jsem chuť zastřelit scénáristu (mimochodem, jeho jméno je dnes velice slavné). V poslední půlhodině, kde se explicitně vysvětluje vrahovo jednání, jsem si opakoval Vodňanského říkanku: Freude, Freude, vždycky na tě dojde. (21.09.2008)