Křižník Potěmkin

Co se týká způsobu natočení, tak je to bezchybné. Většina scén působí neuvěřitelně dynamicky a dramaticky, hlavně ty davové scény, ale zase na druhou stranu mě to nebavilo tolik, abych se na to musel v brzký době dívat znova. Od takovýhle klasiky, která je tolik vynášená do nebes bych asi čekal trochu víc. (15.07.2010)

Spojení hudby s obrazem jsem plně docenil až tady... Ano, u němého filmu, který mi i po letech připadá přelomový, unikátní a vlastně nepostižitelný. Když pominu spousty statí a interpretací (ideologický balast žel zabírá značnou část), které se snaží otevřít a vyložit každé okénko, stále cítím a vidím něco dosud nenapsaného (prosté pocity jdou většinou u těchto prací zkrátka stranou). Uhrančivost není jen v pohybující se kameře (Murnau v Poslední štaci o rok dříve z ní těžil více) či kulometném střihu, byť ten tvoří základ dnešní zálibě v akčních sekvencích. Možná ten pocit spočívá v hudbě, byť mám dojem, že ta ho pouze umocňuje (měl jsem čest také ze stalinistickou verzí, navzdory představitelnému zprznění zůstal geniální film). Mnozí se budou stěžovat na tendenčnost, k tomu asi jen tolik – vyznění přináší falešnou iluzi dosažení cíle (Křižník reálně dopadl velmi neslavně), ovšem vytýkat otevřeně propagandistickému filmu jeho propagandističnoost, stojí na vratkých nohách. Bavit se můžeme samozřejmě o tom, co propaguje. A toto si v sobě musí každý vyřešit sám, univerzální odpověď neexistuje. Nezbývá než říct: pokud si myslíte, že filmy zestárnou a věk se na nich nutně podepíše, tak vězte, že jeden čas určitě obelže. Onen pocit je totiž nadčasový. (22.02.2006)

Včera som videl Krížnik Potemkin druhý a posledný krát. Uznávam kvalitu strihu, montáže, uznávam nezabudnuteľnosť scén na odeských schodoch. Ale súčasne registrujem Ejzenštejnovu nadprácu pri nadbiehaní novej moci a to nedokážem odpustiť ani geniálnejším filmom, ako je Krížnik Potemkin. Najchladnejšie štyri hviezdičky. (18.03.2011)

Scénář: Nina Agadzhanova, Sergei M. Eisenstein .. Brněnská část přehlídky Projekt 100 2006 mne nezastihla v zrovna příznivém období a tak jsem se dostal jen na jediný film, naštěstí ten nejočekávanější. A musím uznat, že tahle stará černobílá klasika má mnoho co do sebe a je uhrančivá i dnes. Obsah sice podléhá době vzniku, která už pominula - forma a práce tvůrců je nadčasová. Ukázka té nejlepší němé filmařiny, stále dokonalé kamery a skvělých, trvale působivých scén. (14.02.2006)

Môj klasický problém s veľmi starými filmami. Neviem ich doceniť tak ako ostatní, ktorí na ne pejú ódy. Chápem, že vo svojej dobe to muselo byť špičkové dielo, atď, atď. Áno, kamera v Krížniku Potemkin bola výborná, vtedy určite neuveriteľná. Ale ten čiernobiely príbeh, hyperbolizácia a obrovský pátos u mňa proste nezabrali. Zachytila som aj zlý strih - nie, nemám nič proti akčnosti, ale scény sa opakovali (čo je ten menší hriech) a občas nenadväzovali. Za všetky tie dobré veci, ktoré oceňujem, dávam tie 3 pekné hviezdičky. Ale na zvyšné dve to film z roku 1925 nemá šancu vytiahnuť. Nie preto, že je taký starý - ale jednoducho preto, že odvtedy filmové umenie prešlo veľkým vývojom, a porovnávať tieto epochy je ako porovnávať literatúru súčasnú s tou spred 400 rokov. Kto sa v tom chce rochniť, nech sa rochní. Ja mám radšej literatúru od 20. storočia. (24.10.2011)