Nostalgie

Česká televize končí svoji recenzi větou: Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. To je samozřejmě "blbost v blbosti". Kdo chce dešifrovat Nostalgii, měl by si přečíst esej Sørena Kierkegaarda "Nemoc k smrti", kde je nostalgie uváděna pod přesnějším pojmem "zoufalství". Ostatně Tarkovskij a Kierkegaard mají k sobě blíže, než je možná na běžný pohled patrné. Jejich existenciální filosofie se vyznačuje podobnými rysy, byť jinými než u Sartra nebo Becketta. Porovnejme třeba: Může-li si člověk sám nad sebou zoufat, znamená to, že si uvědomuje, že má já; a zoufá si nad ním, ne nad pozemskostí či nad něčím pozemským. (07.02.2024)

Především je nutné říci, že naprosto chápu každého, kdo tomu filmu dá jednu hvězdičku a je nadosmrti přesvědčen, že tohle byl nejdivnější film jeho života... V záplavě dnešních popcornových slátanin musí Nostalgie působit jako podivný neskutečně pomalý halucinogenní trip. Jen tipuji, že diváci odchovaní kinematografií padesátých a šedesátých let, Antonionim, Bergmanem, Kurosawou, Fellinim, Buñuelem atp atd, ten film asi přijímali o poznání snáz. Tvrzení, že je to pomalé a že by se to dalo sestříhat na polovinu a pak fy to možná byl fajn film můžeme číst u mnohých z nich. Nostalgie ovšem navíc není film odehrávající se v normálním prostředí a líčící normální filmový příběh, neboť zprostředkovává především vnitřní svět. Prožitky, obrazy, sny, básně, vzpomínky, pocity, šílenství... Jde mnohem dál než Bergmanovo Mlčení či Antonioniho Zvětšenina a používá při tom nesmírně silné obrazy, zvuky a situace. Jindy slunná Itálie má v Tarkovského podání neuvěřitelnou sychravost. Typicky italské jsou ovšem lokace, určitá nenucenost a takřka nonšalantní nezájem a zanedbanost. Silná je ostatně i ve filmu zaznívající italština, pouze v několika málo scénách promíchaná ruštinou... Co je však v Nostalgii suverénně nejsilnější, to je osamělost. Naprostá a dokonalá. Jistě by se dala krájet. Nostalgie je krásný, silný a ve své bezútěšnosti vlastně hrozný film. Musím se na něj brzy podívat znovu... Celkový dojem: 95% Zajímavé komentáře: Pan Filuta, Faye, Traffic, troufalka, mchnk (28.07.2019)

Po skončení tohoto prapodivného filmu otevřu CSFD a cítím se jako Kocour z Červeného Trpaslíka, když v díle "Žádná legrace" probíhala večeře: Lister: -"Dokonalý." Kochanská: -"Vážně naprosto skvělé." Kocour: -"Jíme všichni to samé?" Ano, já se ptám, viděli jsme všichni to samé? Protože já viděl film, který sice vypadal ze začátku slušně (zápletka s rodinou, kterou 7 let držel manžel) ale končilo to… no nebudu tu spoilerovat… řeknu to takhle, pochopil jsem plus mínus většinu toho, co nám chce režisér říct, ale u Solarise jsem se daleko méně nudil, tudíž logicky je možné jen jedno hodnocení. Ano, jedna hvězda s tím, že fakt nevím, jestli si tohle někdy pustím znovu. Andrejovi dám poslední šanci a pustím si ještě Stalkera, ale řeknu vám, už teď se bojím… (03.11.2009)

Film, ktorý treba vidieť minimálne dvakrát. Trakovskému sa podaril husársky kúsok. Jemu sa totiž podarilo zobraziť Taliansko ako Zónu. Asi z toho Taliani veľkú radosť nemajú, Nostalgia rozhodne nepôsobí ako reklama cestovnej kancelárie. No a teda ak sa tu Tarkovskij vyjadruje pomocou obrazu a množstva symbolov, ako má vo zvyku, tak mi nedá spať onen nápis na stene 1+1=1. Sovieti vymysleli rovnicu 1+1=3, kde dva nesúvislé obrazy dostali spojením nový význam, ako by to fungovalo v takomto prípade, je ťažšie určiť. Obrazy majú každý jeden význam a spolu majú ten istý význam? Kľúčom sú teda symboly. Voda vs. oheň, história vs. prítomnosť, domov vs cudzina, hudba vs. maliarstvo vs. poézia vs. architektúra, realita vs. predstava, atď. (08.04.2015)

Po Zrcadlu druhý Tarkovského vrchol, podle mého soudu. Nevím, který z nich je ten vrcholnější. Obrazově nádherný film s nádhernými dlouhými záběry, s niternými dialogy, s nádhernou hudbou, s geniálním Olegem Jankovským v hlavní roli. A tentokrát z Itálie. Vůbec to není naškodu, na italštinu si člověk rychle zvykne a jelikož má celý film ruskou atmosféru a nese Tarkovského nezaměnitelný rukopis, ani mu to už časem nepřijde. Je to zkrátka ruský film. Stejně jako v Zrcadlu a ve Stalkerovi, diváka co chvíli oblaží nádherné obrazy, třeba všelijaká zátiší a zákoutí s prvkem tekoucí či kapající vody. To nejlepší však přijde v závěru. Nezapomenutelný závěrečný obraz symbolického prolnutí se Evropy, Ruska i hrdinova dětství je druhým nejkrásnějším záběrem, který jsem kdy ve filmu viděl. Tím prvním je totiž předchozí bezmála desetiminutová scéna s Olegem Jankovským a svíčkou v Bagno Vignoni. Tyhle dvě scény jsou pro mě jakýmsi resultátem všeho, čím mě Tarkovského tvorba tolik oslovuje. (25.02.2013)