Pieta

Uf. No teda. Po nejakej dobe sa nám Kim trochu spamätal a výsledkom toho je práve Pieta. Film s nevyberanými spôsobmi, ktorý si ako už tradične neberie servítky a obsahuje veľké množstvo fyzického aj psychického násilia v príbehu o nevšednom rodiacom sa vzťahu matky a syna, brutálneho vymáhača a násilníka, ktorý sa stretli po 30 rokoch. Moment, keď sa snažil nájsť matku a v beznádeji obiehal všetky svoje "zákazky", pričom si začal uvedomovať dôsledky svojho konania, a viac než brutálny záver filmu boli veľmi silnými okamihmi. (18.09.2013)

V Pietě nejde ani tak o samotné násilí, které se většinou děje mimo obraz, jako spíš o konfrontaci s jeho následky. Hlavní síla leží ve druhé půli, kde se nálada rapidně změní a z ďábla se stává oběť hledající odpuštění. Kim Ki-duk samozřejmě není doslovný a vyžívá se v metaforách, ale odpovědi zde v žádném případě nechybí. Jako poetická kritika systému perfektní. (20.01.2014)

Peniaze sú začiatok, život, smrť a koniec. Ale láska k dieťaťu a rodine je všetko.....Peniaze sú láska. Sú všetko? Posledný (už 18ty!) Kim Ki Dukov film ma zaujal ihneď svojou neotrelou zápletkou, z ktorej je jasné, o čo v ňom pôjde, ale nevieme, akými všetkými smermi sa môže príbeh uberať. On sa nakoniec uberie inde (ale až po druhom bode obratu, pozor na spoilery v komentároch), ako by sa na prvý pohľad zdalo a je to výrazom režisérovej scenáristickej zbehlosti a dôkazom, že je jeden z mála súčasných režisérov, ktorí stále vedia, čo presne chcú povedať a zároveň to dokážu stopercentne podať aj divákovi. Pieta mi skôr ako Dukove filmy, ktoré som videl, pripomenula Wookovu trilógiu o pomste. Tohto filmu sa nemusí báť ani európan, je ľahšie uchopiteľný, ako napríklad 3-Iron a nečakajú ho žiadne dlhé pseudoartové zábery. (15.11.2012)

Kim Ki-duk se vrátil a natočil ultimativní korejskou festivalovou exploataci. Teda skoro; ještě by tu měly pobíhat chudé a hladové dětičky, ale ani mistr čerstvě ověnčený v Benátkách (možná natruc, když porota kvůli nesmyslným regulím nemohla udělit více cen filmu "Master") není dokonalý. Ovšem až na toto malé zaškobrtnutí tu je všechno - obrazy chudoby, vyhrocené násilí, afektované grimasy bolesti, bizarně pokřivené mezilidské přízemní fyzično a strukturování filmu okolo nejnižších lidských potřeb. Na jednu stranu nelze upřít řemeslnou zručnost ve vedení herců a kamery. Ale celek prostě nelze brát vážně. Nejen při porovnání s Kimovými předchozími snímky se nelze ubránit dojmu, že celé dílo je esence vykalkulovanosti a citového vyděračství. Vše začíná už úvodním titulkem konstatujícím, že se jedná o 18. Kimův film - to asi aby si případní kritici uvědomili, že u takto zasloužilého tvůrce nemá kdo co zpochybňovat. Namísto významově nosné symboliky a životných figur s realistickými a právě proto doléhajícími motivacemi se "Pieta" potácí ve směšném naivismu, polopatické šokantnosti a v závěru nesoudné překombinovanosti. Výsledkem je ryze exploatační moralitka o tom, že zlo v lidech pochází z nedostatku lásky. Kim Ki-duk je buďto prosťáček Boží, nebo nejvychcanější manipulátor, který se veze na vlně svého kultu, který skvěle přiživuje. Po letech pečlivě budovaného PR se v návaznosti na odporně sebestředný "Arirang" dokázal dokonce prosadit i u domácího publika, které jeho filmy doposud přehlíželo nebo programově ignorovalo. Ať už je "Pieta" výsledkem zbytnělého ega nabubřelého rádoby-umělce nebo existenční potřeby točit každý rok alespoň jeden film, aby se nezastavil kolotoč filmových festivalů, které ochotně platí letenky a rauty, nic to nemění na faktu, že se Kim coby tvůrce vyčerpal a od roku 2004 už točí jen odvary svých předchozích děl. Zase je ale třeba uznat, že "Pieta" není ani zdaleka tak otravná a hysterická jako "Čas" nebo "Arirang", a když je nejhůř, je to alespoň směšné – finále s šedivákem, vizírovým svetrem a nekonečným přísunem krve bylo vpravdě famózní. (01.12.2012)

Začínám si stále častěji klást otázku, z jakého důvodu vlastně vznikne takovýto snímek, který z velké části stojí pouze na zobrazení bezbřehého násilí a duševní bezútěšnosti. Na jednu stranu chápu snahu poukázat na krutost současného světa ovládaného penězi, v němž, jako houby po dešti, vznikají z obyčejných lidí oběti a vrazi. Na stranu druhou však moc nechápu onu všudypřítomnou snahu, mnohdy za každou cenu, šokovat publikum. V tomto případě jsou velmi silný příběh a typická asijská poetičnost tak trochu zastíněny až příliš bezcitným podáním, které ve mě bohužel nezanechalo téměř žádnou jinou stopu než jen poměrně silné znechucení tím, co jsem viděl, a to je opravdu velká škoda. 65% (26.02.2013)