Tři barvy: Bílá

Holub, který Poláku Karlovi Karlovi v úvodu označí jeho kabát, jakoby také naznačoval, kudy se bude druhý díl Kieślowského Tří barev ubírat. Karel se fascinovaně dívá na ptáka, který vzlétl ze schodů vedoucích k soudu, holub se mu očividně líbí, ovšem když se na Polákovo rameno vykálí, je po úžasu. Karel se ale nenaštve – je zklamaný, že mu něco tak krásného provedlo něco tak hnusného. Dost možná přemýšlí, proč to ten pitomý krásný pták udělal a jak by se mu mohl pomstít, ale nakonec stejně vytáhne kapesník, utře se a jde k soudu. Nechat se rozvést s krásnou Francouzkou, jejíž chování nechápe stejně tak, neboť on ji miluje a je si jistý, že ona jeho taky. Bílá je hořká (skoro)komedie, která rýpe do poměrů panujících v Polsku (kde se děj po Karlovu návratu do rodné země odehrává) i do lidských vztahů a citů. Na mušku si bere především lásku, zklamání, pomstu a odpuštění, které přijít sice může, ale taky nemusí. Opět skvěle zahráno, zrežírováno o ohudebněno, ovšem místy (stejně jako Modrá) poněkud zbytečně rozvláčné. (20.11.2011)

Nevim co bych mel napsat k tomuto filmu, jelikoz me nic, co by jej vystihovalo nenapada. Neuveritelne citove silny film, ktery se pomalicku rozjizdi a ukazuje nam cestu chudeho polskeho kadernika, ktery ztrati vse, ale nepropadne zoufalstvi, i kdyz k tomu ma hodne blizko, nybrz podstoupi tvrdou cestu k ziskani vseho nazpet. Zase zde skvele pracuje kamera a hudba, ktera perfektne doplnuje sceny ve filmu. Tento film nemuzu nez doporucit. (19.07.2006)

Bílá jako barva studu, odstupu a lhostejnosti, ustící nezřídka do nenávisti až chorobné, je námětem posledního díla volní trilogie skvělého polského režiséra. Novodobý hrabě Monte Cristo má tentokrát ryze slovanské kořeny a pochází určitě z naší doby. Potupen a ožebračen i raněn do kořene ve své hrdosti a osobnosti podřizuje svůj život po svém náhlém pádu doposud profesně úspěšného muže jedinému účelu - ničivé pomstě. Námět, který není prost detektivních prvků, využívá Kieslowski k rafinovanému stupňování děje a paralelně i k velmi věcným pohledům na tvář nejen francouzské metropole, ale především své vlasti a jinak nedostupné skutečné podoby právě počínající kapitalistické restaurace v Polsku. Úspěch hrdinova úsilí se pochopitelně vzápětí láme; čeho docílil tím, že ukojil své sebestřené ego? Zlom a stud jsou tedy ne odvrácenou, ale naopak lidsky blízkou podobou BÍLÉ. Barvou vlastně výstražnou, burcující. Burcující ve jménu všeho dobrého, co se v každém z nás skrývá. Kieslowski se se svou uměleckou tvorbou i svým pozemským životem rozloučil tím nejlepším možným způsobem. (23.05.2009)

Predposledný film Kieslowského sa nesie v nezvyčajnom duchu. na jednej strane máme typickú Poľskú člapkanicu a na druhej strane Parížsky Art realizmus. Medzi týmito dvoma prostrediami alebo lokáciami ako chcete panuje určitá rozdielnosť, ktorá sa odráža aj v charaktera hlavných postav Dominique a Karola. Hneď na začiatku je ale potrebné povedať že Zamachowski je strašný sympaťák, na jeho hereckom prejave vlastne stojí celý film a je radosť sledovať jeho prerod z obyčajného človeka , ktorému sa nič nedarí na NIEKOHO. Jeho pomsta je o to v závere sladšia pretože ako to už býva z lásky sú tie najväčšie zločiny a všetci určite vieme že ženy sú často kruté. Keď ale na konci plakal nejak som s ním súcitil. Takisto keď hovoril po francúzky nemohol som sa ubrániť pocitu určitého realizmu. Jedna fantastická scéna strieda druhú, a je tu aj určitá retrospektíva, ktorá odkazuje na Kieslowskéhi diela- babička s flašou - tri farby modrá a väzenie z krátky film o zabíjaní. (20.05.2008)

Vo svojej podstate vlastne úkaz medzi ďalšími 2 dielami i v kontexte celej Kieslowského tvorby, kedže s tragikomédiou skúsenosti nemal. A zároveň v porovnaní s ostatnými časťami Trikolóry najostentatívnejšie pracuje so symbolikou farieb, pretože b i e l a ako znak slobody tu rezonuje v rôznych variáciách a parafrázach neustále. (20.10.2009)