Tři barvy: Modrá

Patřím mezi povrchní jedince, kteří svědomitě ignorují výtvarnou stránku filmu, předvídavě se vyhýbají kontaktu s vážnou hudbou a při sledování filmů zásadně odmítají trpět. Za danných skutečností neměla mít Modrá příliš šancí stát se mou oblíbenou barvou, ale smutné, chladné a zároveň odhodlané oči Juliette Binoche mne donutily k tomu, že jsem těžkou životní situaci spokojeně prožil po jejím boku na proleželé matraci. (07.11.2012)

Na povrchu může tohle dílo působit jako minimalistický příběh, ovšem z té méně nápadné vnitřní strany je pompézní a srdce drásající. Celý film provází nenapodobitelná, ale těžko uchopitelná atmosféra doprovázena všudypřítomnou modrou barvou, přesně vystihující charakter hlavní hrdinky v působivém podání Juliette Binoche. (19.05.2008)

Krzysztof Kieślowski v případě prvního dílu trilogie vsadil na Juliette Binoche, která předvedla jeden ze svých perfektních hereckých výkonů. Režisér byl vždycky zaměřený na každý detail, takže herečka, která dokáže vyjádřit i ty nejjemnější odstíny emocí, pro něho byla dokonalou partnerkou. Možná jsem úplně nepochopil smysl těch podivně používaných zatmívaček, ale jinak dokonalé. A vynikající je i hudba Zbigniewa Preisnera. (29.10.2019)

Výkon Juliette Binoche bol ohromujúci! Divák sa dokáže dokonale vcítiť do jej postavy a nechá sa uniesť jej hereckým talentom, boli chvíle keď som cítila obrovský pocit úzkosti, smútku a hnevu... Krásny filmík o psychike a vzťahoch. A oceňujem, že ČT zaradila Kieslowského trilógiu do svojho vysielania!!! (14.05.2008)

Kieslowského konštruktívny polodokumentárny minimalizmus je pre intímny príbeh rozsahu psychologickej eseje na tému tragédie životných ciest a pálenia mostov ideálny. Dialóg vedený medzi obrazom, hudbou, strihom, slovom i divákom do bodky zodpovedá popisnému názvu, ktorý hovorí za všetko. Modrá - to je smútok, odcudzenie, odsúdenie, samota, depresia. Ochladnutie vo vzťahoch, v motiváciách, v putách, v cieľoch. Málo slov, mnohé medzi riadkami a v náznakoch. Uhrančivý civilný výkon Juliette Binoche. Hudba, ktorá prekračuje hranicu fyzického, obraz, ktorý postupne prechádza do mysle. Strih, ktorý nečakane utína, zatmievačky, ktoré znenazdajky berú. A predsa mi i napriek citlivému nakladaniu s témou chýba hlbšia myšlienková podstata, neodbytnejší pocit naliehavosti filmárskej výpovede o vnútornom utrpení. Predsa len je v pár momentoch cítiť až prílišné priblíženie sa sofistikovanému citovému vydieraniu, ktorému však nejde uprieť pôsobivosť. Film, ktorý má podobný efekt ako jemne a dôsledne komponovaná hudba - umenie. Ale chladné a v pár momentoch nie úplne presvedčivé. 75% (01.09.2014)