Milenci z Pont-Neuf

LFŠ 2009 Poslední část volné trilogie (MILENCE Z PONT-NEUF předcházela ZLÁ KREV a KDYŽ CHLAPEC POTKÁ DÍVKU), která nejenom dokumentuje zrání a vývoj Denise Lavanta, ale i proměnu ve stylu samotného Caraxe, nejzajímavějšího režiséra francouzského neobaroka, který se z reklamní estetiky, ale navazující na poetiku francouzské nové vlny, posunul až k estetice ošklivosti, jíž dovedl k dokonalosti ve svém příspěvku MERDE! z povídkového TOKIA!. Film je nejlepší ve chvílích, kdy se rozevřou časové rámce, jde o pohyb v záběru a pohyb záběru a vše je podpořeno výborně zvolenou hudbou či vše přehlušujícími zvukovými efekty. Jednoznačně jeden z nejlepších filmů "filmovky" a divácky asi nejpřijatelnější - i přes hlavní postavy a prostředí - Carax (psáno před zhlédnutím ZLÉ KRVE), kterému mírně ubírá na výsledném hodnocení pouze to, že se jedná o část poslední, a tak film nechce opustit hrdiny a konec působí nastavovaným dojmem. Přesto pro mě MILENCI Z PONT-NEUF představují ukázkový příklad "Modern Love". 9/10 (01.08.2009)

Obrazotvůrci Caraxovi rozhodně svědčí barevný film. Jeho prvotina zdaleka nedosáhla kvalit druhých dvou dílů trilogie. Opět si můžeme vychutnat splynutí dokonalého obrazu a hudby. Carax dokázal najít krásu v depresi a depresi v kráse. Tentokráte nebyl příliš vtipný, i když „Titanic" nad haldami písku mě pobavil. (05.02.2015)

V mnoha ohledech velmi zajímavý, silný film, který bych zařadil někam vedle Nebe nad Berlínem a Žiletek. Zrovna tak se mi vybavil román Nicka Cavea A uzřela oslice anděla. Roztrhá vás to, pokud jste něco takového prožili. Navíc je to generační výpověď konce 80.let. A pak ještě láska prokletá, bolavost, ryzost. Kazí to pankáčský nedostatek odstupu - to, co nechybělo akademikům ani nové vlně. Kazí to animírky typu "a tak vyjeli k moři" ... "a tak šli v noci do galerie" ... "a tak jezdili po Seině na motorovém člunu" - z hlediska motivů jde mnohdy o zásadní věci, ale tříští se v nepodstatnou změť - fuck the form - jenže apollinský princip, páni pankáči... (10.10.2014)

Carax ve mně nedokáže vzbudit alespoň základní zájem o postavy, které pro mě od začátku do konce jsou jen nezajímavými emočně vyděračskými schránkami. Nechápu, proč (a především čím) by mně to, co film zobrazuje, mělo přiít hodné pozornosti. Že se neobarokní režisér zhlédl v ošklivé realitě bezdomovecké Paříže a pomocí pár povrchních metafor chce říct, jak je dnešek zkažený, je možná zajímavý začátek, ale jako výsledek to je tragicky málo. Opět mi Caraxův film připomíná jen "stylistické cvičení na téma...", kterému nevěřím ani tu špínu, natož něco jiného. /// Z Caraxe mám pocit, jako by si myslel, že rozumí vší hořkosti světa a teď ji musí zobrazit, protože to umí nejlíp. Což je ještě vtipnější v kontrastu s tím, že ji zobrazuje skrze dovádění na mostě osvětleném ohňostroji. To má být nejspíš úchvatné alegorické připodobnění, ale ve skutečnosti je to samoúčelné nic, co může být kdykoliv použito v jakémkoliv kontextu a Caraxe to prostě napadlo jako "hezký záběr" zrovna teď. Neobaroko zkrátka není pro mě. Po střetu s Caraxem ho považuju za vylhané, neupřímné a pozérské. /// Dávám tři hvězdy, protože jednotlivé záběry jsou jistě pěkné a kdybych chtěl třeba natočit nějakou cool televizní reklamu, bude Carax první, komu zavolám. (09.02.2013)

Film, ve kterém mi nedokázaly být hlavní postavy ani na chvilku sympatické, soucit zůstal na bodu mrazu, jediný, co mě fakt bavilo, byla kamera a režie. Některé záběry měly prostě kouzlo, to nejde popřít, mezi hlavními hrdiny ale kouzlo neproběhlo, jejich počínání mi bylo vesměs ukradené a Denis Lavant mi tímto filmem po Tokiu potvrdil, že je to opravdu snad ten nejošklivější chlap, jakýho jsem kdy viděla. 50% (08.12.2014)