Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru

Zajímavé vidět, jak málo někomu stačí k silnému hororovému zážitku. Pár zamordovaných ženských, cca čtyři kapky krve, vrah v černém pršiplášti a slavné jméno za kamerou. Argento ve svém hororovém debutu dělá stejné chyby jako kdykoliv poté. To znamená, že technické kvality jsou prvotřídní, sem tam zaujme nějaký pěkný záběr a atmosféra je místy taktéž obstojná, ale herci pod jeho vedením prostě působí přirozeně asi jako já na hip-hopovým koncertu. A to ani nemluvím o "šokujícím" (chacha) závěru, který je zrežírován a odehrán naprosto tristně, napětí zde neexistuje a scénáristicky to stojí za starou belu. Horror movie of the year (22.04.2009)

Priemerné giallo, kde sa ešte len formoval majstrov rukopis. Na rozdiel od jeho neskorších veľdiel je tu menej vizuálnych hier (i keď napínavé scény sú famózne nakrútené), no na druhej strane už tu sú vo veľkom prítomné jemu typické priblblé dialógy. Bohužiaľ celý scenár je od základu na hlavu postavený a pochováva celkom zaujímavú pointu (ten názov a jeho miesto v príbehu je inak úplný blábol). Zase ale poteší umiernená minutáž (najmä oproti uletenej stopáži Profondo rosso). (24.06.2013)

„Jen pracháči mají takový ujetý nápady. Není to nikdo od nás, my takový věci neděláme. To musel udělat někdo, kdo má prachy!" Černé kožené rukavice, nůž, břitva a rudé cákance. Žlutá, modrá, červená. Americký spisovatel Sam zahlédne pokus o vraždu a pomůže napadené ženě. To ještě netuší, že tím uvrhne sebe i svoji přítelkyni do smrtelného nebezpečí. Ostří se míhá, krev stříká a oběti přibývají. Kdopak si vzpomněl během scény ve výtahu na budoucí De Palmovo Oblečen na zabíjení (1980)? Mlha, Sam jde ulicí, kroky, otočí se a zahlédne sekáček na maso....! Pečlivě budované napětí podporují skvělá kamera a samozřejmě Morriconeho hudba. Tajemné interiéry starých domů, světlo a tma a maniak, kterého by mohl prozradit zvláštní zvuk. Závěr není až tak šokující, snad proto jsem si ho nepamatoval. Přesto jsem opět spokojen a hodnocení ponechávám. (17.05.2020)

L'Uccello dalle piume di cristallo (lekcia ľubozvučnej taliančiny v celej svojej kráse) drží u mňa hneď dvojnásobné prvenstvo - je to môj prvý Argento vôbec a zároveň maestrov debut, čo je na ňom asi tá najprekvapivejšia skutočnosť. Už od úvodnej scény ma totiž absolútne uhranul nemiestne pôsobivou vizuálnou kompozíciou scény útoku v galérii (ako príznačne zvolené prostredie vzhľadom na Argentovu budúcu reputáciu a jeho najsilnejšiu stránku), sprevádzanou temnými tónmi Ennia Morriconeho ("kúzelník za kamerou" a ďalší z nefalšovaných kráľov obrazovej sugescie Vittorio Storaro v tej dobe debutoval, takže jeho účasť je pochopiteľná, ale ako dostal už do svojho prvého filmu Morriconeho je pre mňa záhada). Veľké presklené vchodové dvere, moderný dizajn, skulptúra vtáčej nohy a kontrast belostného povrchu sály s karmínovočervenou krvou ženy, plaziacej sa po zemi a prosiacej o pomoc. K tomu perfektné využitie svetla a tieňa, a neodmysliteľná poetika kožených rukavíc a chladnej ocele, vnárajúcej sa do tela. Tak sa robí to, čo poznáme pod pojmom atmosféra. Opojný audiovizuál (každá vražda má svoj štýl a predchádzajú jej zaujímavé obrazy, plus nápad vizuálne pripodobniť neúplnú spomienku spisovateľa k fotografiám vraha je výborný) a dynamické tempo deja dajú zabudnúť aj na mierne nedostatky príbehu a lapsusy v logike chovania postáv (záver pôsobí trochu ako na drogách, ale zážitok našťastie pokaziť už nedokáže). Predsa len je nutné si uvedomiť, že Argento len dômyselne využíva základné princípy filmu, teda práve to, čo vidia naše oči a počujú naše uši. Keď chcem film dokonale rafinovaným spletitým dejom, siahnem po Nolanovom Memente či Hitchovom Vertigu, alebo len kvalitnom románe. U Argenta, zdá sa, nič také nepotrebujem, čo na druhú stranu neznamená, že by dej plný zvratov s relatívne prekvapivým finále nemal divákovi čo ponúknuť. Akurát skôr divákovi v 70.-tych rokoch, ako tomu súčasnému. I napriek tomu som veľmi spokojný a konečne plne chápem označovanie mojej obľúbenej režijnej dvojice Cattet-Forzani za pokračovateľov Argentovho odkazu. 80% (04.08.2014)

Započala Argantova tvorba. Jedná se jen o tajemnou detektivku,kterých se v Itálii točila slušná řádka,ale Arganto přesto dokázal natočit to po svém. Po tolika Argantových snímcích jsem si slíbil,že až konečně uvidím jeho první horor budu si dávat pozor,abych na vraha přišel sám a né si ho typoval. Ovšem udělal jsem znovu chybu a soutřeďoval se na to co hlavní hrdina přitom vše je jasné od začátku a navíc Arganto si vybral dobrého vraha. Po vizuální stránce uspokojivé,ale né tak překrásné jak je třeba Suspira nebo Trojice smrti. Rozhodně kvalitní detektivka,která sice neukazuje řezání těl,spíše pohledy na stěnu na,kterou odstřikuje krev,ale v jednoduchosti tkví také svoje krása. (14.06.2007)