Cesta do hlubin študákovy duše

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)

Podle mě lepší (o malý kousek, ale prostě lepší) než další Fričův film z prostředí školáků a učitelů, Škola základ života. Výkony jsou opět výborné a celý film je vyvážený bez zakolísání čerpá humor ze zdí školní budovy a pokaždé se dokonale trefí do vkusu každého diváka. Škoda, že dnes nemůžeme sledovat komedie podobných kvalit a musíme být rádi za teenegerské komedie s maximálně 3 vtipy na hodině a půl. kam až jsme to klesli... (12.06.2007)

Nepřímé pokračování Školy, základu života se rovněž inspirovalo zápisky profesora Jaroslava Žáka, některé role v něm hrají stejní herci, opět nechybí pamětihodné momenty („Jaktože prcháte sám? Prchat se musí hromadně.“) a je to opět příjemný způsob jak zavzpomínat na školní léta. Pro všechny bývalé či současné študáky je to „must see“ záležitost. 80% Zajímavé komentáře: Eddard, dobytek (02.09.2006)

Skvělá česká komedie, kde sice skoro všichni studenti gymnázia už maj kouty a vypadaj tak na pětatřicet, ale nedá se jim upřít rozverná lvičí nátura, která se mísila s elegantním a uctivým chováním vůči přísnému, přesto duchaplnému učitelskému sboru. Má to svoje kouzlo a něco takovýho se dalo natočit asi jen v té době, neumím si představit, jak by to dneska mohlo fungovat tak hladce a přirozeně jako tehdy. 80% (11.02.2017)

Žákova útla knižka Študáci a kantoři sa stala námetom hneď pre dva filmy. Oba nakrútil Martin Frič, do oboch pretavil svoj nevšedný talent a do oboch obsadil výrazné herecké osobnosti. Nemožno sa čudovať, že aj po 70 rokoch a nesčíselných reprízach v televízii si nájdu svojich divákov, a to aj u časti najmladšej generácie, ktorá síce už kdečo nechápe, kdečomu sa čuduje, ale nestarnúci humor má šancu udržať ju u obrazovky aj keď film je čiernobiely. Mne osobne sa oveľa viac páči Cesta, než Škola napriek tomu, že keď svojím slizkým hlasom prehovoril Voříšek, otváral sa mi Sarajevo-nerez vo vrecku. Aj hercov by bolo lepšie vyberať tak, aby študáci a kantoři neboli rovesníkmi (Nedbal, Pešek, Filipovský). Na druhej strane Jindřich Plachta s výzorom pripomínajúcim Jeana Rena skúškou časom prešiel rovnako úspešne ako skúškou vo filme a jeho výkon možno považovať za dokonalý. (09.09.2010)