Suspiria

Z obsáhlé filmové tvorby respektovaného hororového tvůrce Daria Argenta jsem měl dosud možnost zhlédnout počátkem 90. let pouze Inferno, ze kterého jsem si pamatoval jen tolik, že mělo místy slušnou atmosféru a to je tak všechno. Takže jsem přistupoval k jednomu z nejoceňovanějších Argentových snímků s určitým očekáváním. Filmu se nedá nepřiznat snaha o vytváření výše zmíněné atmosféry, režisér pracuje se zvuky, kamerou i architektonickými prvky a místy dokáže vytvořit opravdu tísnivé pocity. Bohužel, na to, aby to fungovalo, by musel udržet až do konce pocit nevědomosti, záhady, neprozrazovat divákovi podstatu jevů, protože v ten moment, kdy pochopíte, o co jde, to jde do kytek. V případě Suspirie by si vystačil vlastně s absencí jakéhokoliv smysluplného děje a soustředil bych se jen na výše zmíněnou atmosféru. Jinak to totiž začíná nepříjemně připomínat takové ty sedmdesátkové pokusy o umělecká porna. V tom filmu je spoustu rušivých prvků od těžkopádných výkonů ve vedlejších rolích přes naivitu některých scén až po rušivou angličtinu, protože režisér z komerčních důvodů počítal od začátku s mezinárodním publikem. Jestli tohle má být výkladní skříň tvorby Daria Argenta, pak se s díky zbytku jeho tvorby obloukem vyhnu. V tomhle žánru se toho dá najít mnohem zajímavějšího jinde. Celkový dojem: 45 %. (11.02.2018)

Subjektiv má tu vadu, že strachy reálného života berou mu schopnost báti se u filmu. Dneska jsem, já strašpytel, třebas letěl letadlem. Tudiž je vlastně s podivem, že Argento dovedl vzbudit svou Suspirií ve mně, když ne strach, tak alespoň zájem o filmové dění. Všechna čest u nehororového diváka mého ražení. Zručně buduje atmosféru, v níž neviditelné zlo provádí nepochopitelné činy a hrdinky o samotě v zlověstném tichu čelí nebezpečí (skvělá scéna na osamělém náměstí). Lekačky má v malíku, pečlivě odhadne okamžik, v němž divák dospěje k přesvědčení: "Á, teď už se nic nestane." Či onen pocit vytvoří. A teprve tehdy se to stane. Pro zručného hrůzomistra je to možná rutina. Prostředí a vůbec celé výtvarné řešení Suspirie však do kategorie "rutinní" určitě nepatří. Fotogenické možnosti architektury (převážně secesní, hádám, ale jsem houby odborník) byly volbou osvětlení a filmového materiálu využity na 100 %.Obraz dokonale ladí architektonickým rytmem. Vrcholem filmu je však zřejmě práce s barvou. Bezvýhradná sytost a zároveň neskutečnost daná barevným osvětlením (hlavně rudým) činí ze Suspirie bezmála malířskou lahůdku. Dokonce i krvi, když ta skutečná je tak fádní, dal v souladu se svou výtvarnou vizí novou, hezčí a zářivější barvu. Nádhera. Jenže... Co je to platné, když se nakonec Argento rozhodne naplno ukázat povahu a původ oné neznámé zlé síly a odpověď, kterou dá, je přinejlepším trapná. Tímhle že budil můj zájem? Ale nee... Když plnil film klišovitými postavičkami jako byl slepý klavírista, černý vlčák, přestárlá valkýra, ruská mužatka/mužička, němý dementní slouha či dekadentní ředitelka, bral jsem to jako zábavnou hru a usmíval se pod vousy. Velké odhalení však vtipu nepobralo - ukazuje jen, že i ten největší svůdník může být impotent. Silné ***. (20.06.2010)

Je něco shnilého v baletní škole. A je to super. Miluju tyhle atmosférické horory. Vizuálně je to značně halucinogenní a hraje k tomu boží hudba. Vždycky když začlo to chraplavý lá lá lá tak měl ten film koule. Finále je zase správně přestřelené, ale bohužel krátké. Škoda že retardovanej sluha Pavlos dostal tak málo prostoru. Rozhodně to dokáže i vyděsit takovým tím ryzím způsobem, že máte strach z tý iracionality dění. Spíš ale budete mít na tváři potměšilý úsměv, nebo hodně otrávenej škleb. Já patřím do kategorie a) :) (02.10.2010)

Netradičné a zaujímavé. Argentova hra s farbami je určite pozoruhodná, pretože sa s niečim podobným minimálne v hororovom žánre vôbec nestretávam, no i tak musím najviac vyzdvihnúť hudobnú stránku, ktorá Suspirii dodala famóznu atmosféru a tým dokázala zatieniť aj pomerne nevýrazný, jednoduchý príbeh a dosť komické, úmrtné scény, nad ktorými sa dosť podpísal zub času. (14.01.2017)

Argentovo diskofilně surealistická a notně okultní podívaná Suspiria je klasickým příkladem italských hororů let 70tých. Perfektní atmosféra, jenž by se dala krájet a diváka otáčí kolem dokola s přetížením 5G. Dráždivá hudba Argetových Goblinů se zařezává stejně hluboko jako břitvy a další hororové inštrumenty do těl nebohých dívek. I přes pár chybiček v ději, které se nedaly přehlédnout a místy trochu hluchá místa, jenž přiškrcují slušné tempo je Suspiria opravdu prvotřídním hororovým kouskem. Jessica Harper, když zrovna není "zfetovaná" podává přesvědčivě svojí roli a narozdíl od dalších postav příliš neparanoidní. Co se týče vraždících scén, nemám výhrady, žel oproti současným vymoženostem jsou poměrně jednoduché. Ale zas v jednoduchosti tkví síla. Práce s kamerou je jako práce s bičem, práská do očí a rozklepává veškeré rosoloidní části vašich těl. Snová podobenství, depresivní momenty v nichž nebohé postavy ztrácejí své životy, to je hlavní deviza celého děje. Takže na čistých 5 to není, ovšem 4 a 1/2 hvězdičky zcela po právu a ještě půla za odkrvené ruce, za které jsem se zaťal do opěradla pohovky. [final rate: 90%] (21.08.2004)