Soukromý vesmír

Třeštíkové už zřejmě došly atraktivní pokusné subjekty. Nebýt toho, že se z nejstaršího syna stal zhulený "anarchista", což poskytlo trochu úsměvného materiálu, šlo by o naprosto obyčejnou rodinu (na tom samozřejmě není nic špatného, ale ani nic, co by stálo za pozornost/výrobu filmu). Před rokem 1990 je navíc jen minimum filmového materiálu, většinou jen fotografie a čtené deníky. Chápu, že předem nevíte, z kterých pokusných subjektů se vyklube něco atraktivního, ale právě proto jich mám roztočit hodně a pak zajímavé (např. Marcelu) zveřejnit, nezajímavé (např. rodinu Kettnerovu) zahodit. Nevím, co má ještě Helena v šuplíku, ale pokud toto je to nejlepší ze zbytku, ať ty ostatní v tom šuplíku radši nechá. (01.03.2013)

Skvělé. Líbí se mi, jak Helena Třeštíková propojila soukromé životy jedné rodiny a společenské události, které měnily tvář Československa a posléze Česka. Hlavní slovo má zejména otec, hlava rodiny, který všechno zaznamenává na fotografiích, na kameře a hlavně v deníku. No jo, jenže jedna rodina, to není jen Honza. Chyběly mi sondy do života Evy a Anny, obou dcer. Chápu, život Honzy, který žije v atraktivním Španělsku a hulí už snad deset let trávu, je asi mnohem zajímavější a pro Helenu Třeštíkovou zřejmě typičtější, ale mě zaujaly právě ty dokumenty, ve kterých se (zdánlivě!) nic moc neděje. Mám už dost všech těch fěťaček a věčných lhářů a huličů. Chtěla bych zase něco civilnějšího a la Manželské etudy. (07.10.2012)

Stojí za to vidět 1x, ale podruhé bych si to nepustila. Ze snímku je patrné, že je za ním hodně práce, vydané energie a úsilí. Jenže riziko časosběrných dokumentů je, že život lidí nepřinese vůbec nic mimořádného, na co by dnes náročný divák rozmazlený širokou, pestrou tvorbou celosvětové kinematografie reagoval nadšeně. Husákovy děti zavzpomínají na atmosféru z mládí. Ale co tam dělá Gott, to nechápu. Materiálu bylo asi málo, tak ho autorka nastavila záběry z doby, aby tak z nudy vykřesala co nejvíc pro komerční úspěch. Nejlepší na celém filmu jsou ty deníky samotné. Kdyby vyšly knižně, to by bylo originálnější. Taky nechápu, jestli je film příběh o synovi Honzovi, který evidentně v pozdějším anarchistickovyhulenym věku o nějaké natáčení nestojí, a vypadá to, že tedy svolí na základě řečí rodičů typu: ,,tak tam něco řekni, přece to nebudeš kazit, když už toho maj natočenýho o nás tolik.“ Stejně pak mě dostalo, že si rodina zpívá happy birhtday k narozeninám (?). Film chápu jako reklamu na kámoše Třeštíkovic rodiny. Název měl být happy familly. (29.11.2012)

Příběh obyčejné rodiny....tak moc jsem se těšila... Pro časosběrné dokumenty mám slabost a obdivuji práci paní Třeštíkové. Tady ovšem potenciál zůstal nevyužit. Vše klouzalo po povrchu. Velký prostor zde měl syn Honza o kterého zřejmě v původním plánu šlo. Bylo to takové domácí video a nebýt deníků Petra (otce rodiny) a filmových záběrů z archivů dalo by se to shrnout do 20 minut. Přesto zhlédnutí stojí za to, už jen proto, že si prožijete déja vu....:-) (14.02.2012)

Není žádná sranda, točit tak dlouho časosběrný dokument a při tom nevědět, kterým směrem se to pak vše ubere. A to je asi to, co mi zde trošku vadilo. Dokumentu nechybí dobré záběry, i pár dobrých rozhovorů, ale co mi chybí je nějaké to velké finále. Popravdě řečeno, ani jsem nečekal, že mě víc budou bavit záběry na Karla Gotta než rodiny Kettnerových. Díky tomu, to také hodnotím, pouze jako průměr. Možná jde i o to, že osud jejich syna mi nepřišel, až zas tak zajímavý, aby na tom byl postaven celý dokument. Znám totiž dva případy ze svého okolí, kteří měli podobný osud, ale jejich životní cesta se pak daleko víc zkomplikovala. Bohužel o nich nikdo nikdy žádný dokument nenatočí, což je velká škoda. (21.08.2012)