Tmavě červená

Argentova klasika, která působí spíš svým částečně uměleckým pojetím (dlouhé záběry bez střihu, smysl pro detail), než pravou hororovou atmosférou, na kterou je tu moc málo vražd (i když kvalitních) a trochu přemrštěná stopáž. Sympatické je i obsazení a hudba, což je nezvyklé pro filmy tohoto typu. Příjemná podívaná pro fanoušky žánru či Argenta samotného. Pro mne je toto velmi dobré giallo, možná i nejlepší. (14.06.2011)

Máloktorý režisér dáva prednosť opulentnosti obrazu a emócii vízie pred samotným príbehom tak ako to robí Dario Argento. Ako filmára par excellence ho zaujímajú predovšetkým filmové kvality a príbeh je viac-menej len zámienkou na rozohranie bizarných fantazmagórií, ktoré sa nám zvyknú premietať v hlave vo chvíľach tesne pred spánkom alebo pred zobudením - vo chvíľach, kedy už nerozlišujeme realitu od sna a naopak. V "Hlbokej červenej" hudobníka v podaní Davida Hemmingsa fascinuje i desí vrah vyčíňajúci v jeho okolí a vydáva sa po jeho stopách. Argento vychádza z klasických libri gialli - literárnych krimi thrillerov brakovej úrovne a produkuje geniálny horor, ktorý diváka predovšetkým silne magnetizuje, pretože triviálny príbeh so sériou brutálnych mordov kombinuje so subtílnou atmosférou talianskej metafyzickej maľby (ľudia-figuríny, pusté námestie s mohutnou fontánovou sochou), kontemplatívnym melancholickým retrom Američana Edwarda Hoppera (citácia jeho obrazu "Noční tuláci" z roku 1942) či zneisťujúcim surrealizmom (skupina sôch visiacich v polotieni, galéria tvárí so zatretými zreničkami na spôsob Modiglianiho portrétov, groteskná mechanická bábka). Najsugestívnejšia je 10 minútová scéna zasadená do prostredia devastovanej secesnej vily, ktorej oblúky a krivky evokujú spomienky upadajúce do zabudnutia ale i bludisko myšlienok, neistotu a šialenstvo. Súhra obrazu a hudby je tu taká majstrovská, že celá zápletka je nám odrazu úplne ukradnutá. Vila s tajomným obrazom pod omietkou pripomína dom Quinta del Sordo maliara Goyu, plný hrôzostrašných fresiek. Je ťažké zmysluplne rozprávať o filme s takým ťažkotonážnym imaginatívnym potenciálom. Omnoho jednoduchšie bude pre mňa spomenúť môj sen zo 14.septembra 1996, ktorý akoby bol vypadol z tohto filmu - starý zdevastovaný zámok plný odpadkov, obývaný fantómami v secesných kostýmoch, s tajomnými maľovanými odkazmi na stenách, s malou skrytou miestnosťou a s hráčom na čembalo... PS: Tú báječne strašidelnú secesnú vilu našiel Argento v Turíne. Volá sa Villa Scott (resp. Palazzina Scott) a postavil ju architekt Giovanni Fenoglio roku 1902. Fontána je takisto v Turíne, na Piazza C.N.L. Nie je ani renesančná, ani baroková, ale "fašistická", od Umberta Baglione z roku 1937 a predstavuje rieku Pád. (12.11.2004)

Pro mě tohle rozhodně neni nejlepší Argento. V podstatě se jedná hlavně o detektivku, sice vcelku dobře zvládnutou příběhově, ale dost sem postrádal hororový prvky a s gore scénkama Dario na svý poměry taky hodně šetří, i když tu a tam nějakej ten litr krve ukápne. A tentokrát se dokonce i závěr obešel bez nějakých větších jatek, ovšem opět je tady pro Argentovy filmy typická hudba s hodně výraznými motivy a zajímavý kamerový náhledy. Krom toho pro horory nezvyklých 126 minut uběhne v docela napínavým tempu. (12.02.2008)

Omšelá detektivka, která se místy stává značně úsměvnou, má největší slabinu ve scénáři. Všichni civilisté při pohledu na brutálně zmasakrované mrtvoly zachovávají stoický klid a bez hnutí brvou se vydávají na strastiplnou pouť za hledáním vraha. Naštěstí jim vždy přispěchá vstříc náhoda, která jim šikovně poodkryje další indicii. Vraha známe od první chvíle, co jej spatříme. Pokud by někdo zůstal na pochybách, ozve se pro jistotu jeho hlas v telefonu. Záběry, které nemohly šokovat publikum ani v polovině sedmdesátých let, zřejmě mají navodit atmosféru strachu. Jediný strach mohly však prožívat kostymérky při pohledu na to množství červené barvy, která různě stékala a kapala, zda půjde vyprat. Za nejveselejší scénu považuji závěrečnou reklamu na kvalitu italských šperků, které mohou v případě nouze sloužit jako instantní gilotina. Dobré vědět. Hudba je celkem povedená, leč soustavně mi svými motivy připomíná muziku ze série Policajtů s Budem Spencerem. (11.11.2020)

Boží hudba. Ústřední melodie je skvělá a vždy, když se rozezní, tak to má fakt koule. Je tam jedna naprosto boží scéna v domě chovatelky ptáků, kdy právě začne hrát hudba a my vidíme tmavý obrys vraha za obětí. Fakt bomba. Jinak děj nedává moc smysl a vlastně nechápu proč to hlavní hrdina vyšetřoval. Davida Hemmingse mám ale nějak zvráceně rád, takže mi to nevadilo. Líbilo se mi, že to občas Argento dokázal i odlehčit (hrdinové jezdí v komicky debilním autě, nebo třeba telefonát při kterém Hemmingse vždy opaří kávovar). Za mě až nečekaná paráda. (01.12.2018)