Chlapectví

(1001) Intelektuál ve mě by asi měl být nadšený z toho konceptu. A to je, ne že není. Divák ve mě byl ovšem trochu unavený z toho, že mnohem víc čeká na záblesky "opravdovosti" (ať už si pod tím slovem člověk představí cokoli), než že by sledoval autorskou výpověď. Na druhou stranu jsem ráda, že se film vyhýbá zobrazování takových těch "životních milníků" a že zůstává antiklimaktický (je tohle slovo správně?), to je sympatická tvůrčí volba. Paradoxně jsem měla u filmu nejvíc pocit, že se mi nedostává dost času pro napojení na atmosféru a pochopení jednotlivých situací. Líbil se mi obraz prvního kamaráda z dětství, který při stěhování jede kolem auta na kole a mává na rozloučenou, ale ten záběr je tak rychlý, že než stihnu brečet, je pryč. Což je ale vlastně asi pointa filmu, čas běží docela rychle, vlastně strašně moc rychle, a od člověka to vyžaduje velkou vnímavost, soustředěnost a píli, pokud chce nějaký moment pozastavit a udržet v paměti. A nakonec se stejně nejspíš rozplyne a naše vzpomínka bude obsahovat jenom tu snahu zapamatovat si ho. (Jak říká básnířka Kateřina Rudčenková: "Snažím se zapamatovat si každý pohyb,/až si nakonec dokážu vzpomenout/jen na to, že jsem si chtěla vše zapamatovat." A když už jsem u toho, tak jsem si vzpomněla i na další úryvek z její poezie: "Proč jsou všechny pocity tak přesné/Proč jsou všechny pocity tak nepřesné.") Ale navzdory takovému poetickému okénku bych Linklaterovi stejně ráda vyčetla jeho volbu dělat mnoho krátkých záběrů místo menšího množství delších. Dobrovodná hudba mě iritovala svou nezajímavostí, Ethanova píseň o dětičkách mě opařila svou výmluvností (eloquence - skvělé slovo). (08.02.2015)

Svým způsobem opravdu jedinečný film, který toho o dospívání a mysli mladého kluka řekne více, než kdejaký psycholog. Neopakovatelný styl natáčení se navíc Linklaterovi totálně vyplatil a k hlavním postavám má divák díky jejich stárnutí přeci jen o něco blíže, než normálně. Jen škoda trochu přemrštěné stopáže a pár větších časových skoků, ale jsem si jist, že i to si napodruhé sedne mnohem víc.90% (01.08.2014)

jeden z tych filmov, ktore vas navzdy zmenia. Nezmenia vas od zakladov, nezmenia vas ani vo velkej miere, nezmenia to, ze date vypoved v praci, ze odidete zo skoly... zmenia iba drobunky kusok vo vasom srdci, vo vasom mozgu, vo vasom pohlade na svet. A pritom si to ani nemusite uvedomovat. Takuto velku moc ma film. Umenie. Kultura. Mam dalsi sen. Stretnut osobne Linklatera a porozpravat sa s nim, pochopit jeho zmyslanie, jeho genialitu. Pravdepodobne sa mi to nikdy nesplni, ale snivat je krasne :) (05.11.2014)

Film který definuje dospívání, stejně jako například Eyes Wide shut definuje lidskou sexualitu. Všechny ty pohledy, vyřčené i nevyřčené emoce, vztahy, rozchody, stěhování, slzy - to je každodenní rutina většiny lidí na světě a je dobře, že Linklater zpracoval Boyhood tak, jak ho zpracoval. Tedy 12 let ve 150ti minutách a se stále stejnými herci - což dává celku zcela jiný náboj, který zanechává stopu daleko za hranicemi kinematografie. (12.06.2021)

Mnohokrát viděná klišé, předvídatelnost, uměle vyvolané konflikty, cokoliv z toho by v tomto filmu divák hledal marně. Film je jen sledem životních událostí jedné malé a vcelku obyčejné rodiny, takže jsem měl ve výsledku pocit, jako kdybych sledoval nějaké home video. A chce se mi zvolat halleluja! Konečně film, který si na nic nehraje, konečně film, který není dopředu předvídatelný, konečně film, u něhož jsem neměl pocit, že ze mě tvůrci považují málem za slabomyslného. Je to obyčejné, je to milé, je to skromné, ale přitom to pohladí po srdci i duši. Já musím říci, že něco takového jsem toužil vidět v kině od doby, kdy mě přestaly zajímat filmy pro dětské publikum, a mé přání bylo vyslyšeno. Richard Linklater i všichni zúčastnění herci a tvůrci museli při tvorbě filmu prokázat neskutečnou trpělivost a ochotu vracet se rok co rok na pár dní k projektu, u kterého dost možná ani nevěděli, jestli se vůbec dotočí nebo jak to s ním vlastně dopadne. A za to je obdivuji. A jsem vděčný i za to, že film nabídl několik vtipných obrazů a scén, při kterých se dokázalo zasmát celé kino (a vůbec nevadí, že v sále nás při projekci bylo asi jen 20 lidí), za všechny tyto scénky mě napadá například scénka s rozmisťováním cedulek pro podporu Baracka Obamy. Zkrátka tenhle film je pro mě naprosto přelomovým filmovým zážitkem a já si mé první (a doufám, že ne poslední) setkání s ním uchovám ve své mysli na velice dlouhou dobu. Byl to pro mě doslova magický večer strávený v kině s tímto filmem, a protože filmu nemám co vytknout, uděluji mu přesvědčivých pět hvězd. (16.08.2014)