Svatyně

Ďalší Soaviho režisérsky pokus sa snaží byť tak veľmi tajuplný a desivý, až nudí. Je to skôr zlepenec surrealisticky podaných scén a aj napriek ďalšej hororovej kapacite, ktorá sa na filme podieľala - Dario Argento - kvality snímku tomu veľmi nenapovedajú. A rozhodne som čakal viac brutálneho gore. A tak chválim aspoň soundtrack, na ktorom sa podieľali kvality ako The Goblins alebo Philip Glass, ktorého úžasná skladba Floe je geniálna a je počuť napríklad aj v záverečných titulkoch. (14.02.2011)

Italská země má hororový žánr v krvi. Její tvůrce a jejich díla považuji za mistrovská a patřící mezi nedílnou součást filmového žánru. Tomuto snímku vévodí naprosto fenomenální "chrámová", ponurá hudba, nyní po čase, mě již dobře známého seskupení Goblin a génia jménem Phillip Glass. Jedná se o mé první setkání s ním a soundtrack celého filmu se stal jedním z mých nejoblíbenějších filmových (nejen hororových) melodií vůbec. Dále si mě Svatyně podmanila autentickou děsivou atmosférou a gotickou katedrálou, která byla postavena na samotných základech zla. Pokaždé, když nějaké takové "stavení" vidím či navštívím, vzpomenu si na Svatyni. Co se pod ní skrývá, kdy byla postavena a co bylo před ní...? První setkání s Asiou Argento a Tomasem Aranou, který je zde dokonale fascinující a démonický. Už navždy si ho budu pamatovat v této roli. Čarodějnictví, vyvraždění vesnice, velký kříž padající kamsi do hlubin a temná, vysoká katedrála. Chtěli byste v něčem takovém bydlet? Tak jako Lotte? Já nejspíš ne, určitě ne po tomto filmu. Pro mě nejlepší italský horor, jaký jsem dosud zhlédla a myslím, že ať se mi dostanou do rukou jakékoliv filmové klenoty z této země, tento pro mě zůstane stále tím nejlepším na špičce. Nezapomenutelné scény: chlapík s vrtačkou, žena drásající si obličej, pár ve zvonici, závěr. A spousta dalších. Když jsem prvně Svatyni "navštívila", byla jsem ještě v letech školních a po zhlédnutí se mi zrovna lehce neusínalo. Neustále mi bude znít v hlavě jedna věta. "Gotické katedrály jsou součástí vesmírného impresa, který neznáme, ani nepoznáme." (01.01.2006)

Už samotné spojení Soavi-Argento vzbuzovalo u fanoušků obrovské očekávání, protože oba pánové jsou dodnes v Itálii velice oblíbení. Do jaké míry se jim to však povedlo, když se jejich dílo setkalo s opravdu rozporuplnými pocity u diváků? Nelze popřít kvalitu tohoto filmu, jenže v některých pasážích to až nepěkně skřípalo. Mohl za to lehce nevyvážený scénář, nebo oba pánové špatně spolupracovali? Každopádně za sebe můžu říct, že já jsem byl ve finále celkem spokojený o čemž bude svědčit i mé nadprůměrné hodnocení. Přestože mám k tomuto snímku celou řadu výhrad, jako celek to u mě „obstálo“. Především samotný začátek nabízí „úchvatnou“ podívanou na vyvraždění vesničanů a jejich hromadný pohřeb. V těchto chvílích hráli prim pěkné kostýmy rytířů a „lehce gumové“ efekty. Co na tom, že hlava vypadala uměle a meče se při ponoření do těla zasouvali dovnitř. Nekompromisní vyvraždění žen a dětí navodilo opravdu hustou atmosféru, která měla i nadále gradovat ve velkém stylu, jenže….Poté nastal jakýsi chvilkový zlom, kdy jsem se začal nehorázně nudit. Bohužel ani teď si nelze nevšimnout, že tvůrci kladli důraz především na jednotlivé scény, než na film jako celek. Přesto všechno co jsem chválil, ale i kritizoval, dám tomuto snímku nadprůměrné hodnocení. Nejvíce mě okouzlil začátek a prostředek filmu. Dále pak musím pochválit hudební vložku, která byla tím nejlepším, co si z tohoto filmu odnáším společně s vyvražděním vesničanů. Skloubení Philipa Glasse a Goblinů je prosto dokonalé. Souhlasím s názorem mnoha lidí, že Soavi skutečně závěry točit neumí! La Chiesa je totiž především filmem silných momentů, na které člověk jen tak nezapomene, kdežto jen málo kdo si bude pamatovat, jakže ten film vlastně skončil.7/10 (05.09.2011)

je málo hororov pri ktorých máte skutočný strach. k tým málo vyvoleným dielam patria hlavne talianske gore krváky. svatyňa neovplýva nejako zvlášť prepracovaným scenárom, ale svojou atmosférou vás totálne dostane. skutočne ide o mrazivý zážitok. tento film nedokážem sledovať sám a už vôbec nie v noci! tu je komentar ktory som pisal pre zine hyberned childrens dreams: V minulých číslach som písal o hororoch, ktoré útočia skôr na vašu bránicu, než nervovú sústavu a zákutia v mozgu, ktoré majú vo vás vyvolať strach a pocit úzkosti. Tak som sa teda rozhodol, že vám tentokrát odporučím jedno z vrcholných (aspoň podľa mňa) diel hororového subžánru gore, aké kedy vzniklo a to krásny romantický filmík SVÄTYŇA. Na začiatku sa ocitám v nejakom13. či 14. storočí, keď sa o poriadok v krajine starali rytieri križiackeho rádu a že sa oň starali riadne. Po stretnutí so skupinkou ľudí, ktorí boli údajne posadnutí, pre istotu vypálili a vyvraždili (za doprovodu celkom sugestívnej psychodelickej hudby) ich celú dedinu no a mŕtve pozostatky nahádzali do hromadného hrobu a aby sa na všetko zabudlo, tak sa na tom mieste rozhodli postaviť kostol. Dejom sa presunieme do prítomnosti a tu sa končí všetka sranda (ako i nejaký náznak scénara). Od tejto chvíle sa film zameriava na viacero postav ako mladú reštaurátorku, jej mladého pomocníka, černošského kňaza, ktorý má problémy s latinčinou, či už na mladú dcéru kostolníka, ktorí majú jednu vec spoločnú, a to starý gotický kostol, ktorý sa začína prebúdzať k životu vďaka mŕtvym dušiam odpočívajúcim pod ním. Tak toto je stručný dej-nedej pravdepodobne jediného filmu, u ktorého (keď som úplne sám, je noc, búrka a nefunguje elektrina) mám dokonca nepríjemný pocit nervozity. prečo dej-nedej? Lebo v tomto talianskom gore skvoste sa nedeje nič, čo by pripomínalo nejakú výraznejšiu dejovú linku. Väčšinou tu ide o neuveriteľné psycho pasáže, akoby z nejakej nočnej mory, ktorá vás núti zobudiť sa. A to je práve dôvod, prečo tento film milujem, je to tá jeho nepríjemná snovosť a zvrátenosť, z ktorej vam na tele naskakuje husia koža. Výrazný podiel má na tom Soaviho réžia, ktorá správne dávkuje napätie a ako také pokojné pasáže, za výdatnej pomoci kamery, ktorá skvele zachycuje majestátnosť a záludnosť hlavnej postavy filmu - svätyne. Do povedomia sa vám iste zaryjú kakofonické tóny tak typické pre talianske horory (žiaľ mne sa hudba v talianskych hororoch začína zlievať do jedného celku, tak neviem, či by som ju dokázal počúvať i samostatne, ale do filmu sa hodí). Herci tu nie sú príliš výrazní a zaujímaví, lebo skôr, než si na niekoho zvyknete a než sa vám dokáže vryť do pamäti, tak zmizne zo scény (snáď až na mladú Asiu Argento, dcéru slávneho Daria). Hlavnú úlohu v tomto filme hrá atmosféra, ktorá je skutočne geniálna. A hlavne vďaka nej povžzujem svätyňu za jeden z naj hororov, aké som kedy videl a jeden z vrcholov talianskej gore tvorby. (23.03.2004)

Atmosférický kousek mistra Soaviho s uhrančivou varhanní hudbou Goblinů a spol. Před tisíci lety řádoví rytíři vyvraždili celou vesnici, kterou nařkli se spolku s Ďáblem a mrtvoly naházeli do společného masového hrobu. Na jeho místě postavili chrám, který nikdy neměl odkrýt jeho temnou minulost. Až nyní v současnosti mladá restaurátorka nalezne ve zdech v podzemí chrámu tajemný svitek, který se její přítel knihovník snaží rozluštit....Atmoška je přítomna v každém koutě kostela, všudypřítomné zlo číhá a čeká na příležitost, kdy zasekne svoje drápy a ovládne svoje nové oběti. Tak jako například jednu babku, která s dědkem vyleze na zvonici kostela a bába následně utženou dědkovou hlavou bije na zvon. To je asi jediná odlehčenější scéna, jinak si zlo vybírá mnohem sadističtější mordy (sbíječka, mříž, metro). Maskérské efekty dělal Sergio Stivaletti, kvalita je tedy zaručena. I na soulož pekelného kozla dojde, takže v rámci žánru je to klasa!! (25.11.2018)