Režie:
Tom HooperKamera:
Danny CohenHrají:
Hugh Jackman, Russell Crowe, Anne Hathaway, Amanda Seyfried, Eddie Redmayne, Helena Bonham Carter, Sacha Baron Cohen, Samantha Barks, Aaron Tveit (více)VOD (3)
Obsahy(2)
Jean Valjean byl po devatenácti letech propuštěn z vězení. Zbědovaný muž nalezne azyl na faře. V noci tam ukradne stříbrné nádobí a uteče. Policisté ho dopadnou, ale farář tvrdí, že mu vše daroval, a přidá mu ještě dva svícny. Valjean, zaskočený jeho velkodušností, se rozhodne změnit život a svou totožnost. Stane se ctihodným občanem, a dokonce starostou, jenže ani tehdy není před slídivým Javertem v bezpečí. Po smrti tovární dělnice Fantine se ze soucitu a také z pocitu viny ujme její dcerky Cosette. Společně s ní pak před zákonem utíká do anonymity francouzské metropole. Tam na ně po pár letech klidu čeká kromě Javerta i další nebezpečí - ulice bobtnající revolucí, kterou připravují mladí muži. Jeden z nich, Marius, se při letmém setkání zamiluje do dospívající Cosette a ta jeho city opětuje. Kvůli své dceři a jejímu štěstí se Valjean rozhodne riskovat, dokonce se vydá na barikády v předvečer rozhodujícího souboje mezi revolucionáři a armádou, aby z předem prohrané bitvy těžce raněného Mariuse zachránil... (TV Nova)
(více)Videa (42)
Recenze (1 162)
Moderní zpracování Bídníků je skutečně moderní. Zatímco kamera je naprosto úžasná, tak kvalita zpěvu je na muzikál proklatě nízko. Téměř nikdo neumí zpívat. Přišlo mi, že jestli se daný tón povede či nikoli, je prostě hra na náhodu. Proti hudbě a textu písní nemám výhrad. Ty jsou okopírované dokonale. Tyhle Bídníky musím ze třech viděných adaptací shledat těmi nejhoršími. To co jsem viděl mi však k udělení 3* naprosto stačí. Bídníci jsou vděčné téma a k jejich pokažení by byla nutná vysoká dávka nezručnosti. ()
Určitě stárnu, ale tenhle film (čti muzikál) si mě získal. Oblíbení herci a jejich hlasivky podpořené věhlasnou klasikou s několika velmi silnými melodiemi a výpravnými záběry. Především dvojice Jackman-Crowe pro mě táhne příběh a jejich společné scény jsou trochu jinde než zbytek, v kterém se jinak dobře vyjímají jak něžná Annie, tak Amanda (samá áčka, jako Abba:)). Režisér Tom Hooper dávkuje působivé záběry od galejí až po kroky "na okraji" s precizností a často připomíná své oscarové dílo Králova řeč, i když bohužel přidal i více digitálních záběrů (Crowe velmi často před bluescreenem v nahrazující exteriér). Jedničky a nuly občas ubírají některým scénám na syrové reálnosti (žádný pocit fyzické přítomnosti např. Notre-Dame). Přesto formální stránka a sledování "vždy v dokonalé uniformě a se slepými ideály o perfektním právu" Javerta a zničeného Jackamana bere dech. V tomto pojetí mi nevadilo ani kompletní (!!) muzikální pojetí bez klasických monologů, které pro mě teoreticky hraničí s parodií, ale v tomto podání dokáže okouzlit a jednoznačně trumfnout všechny ostatní "adaptace". Těším se na nějaký dokument o tom, jak moc jsou ty hlasy prohnané moderním softwarem:)). PS: kdo říká, že nebylo vůči muzikálu co zkazit, ať si nějaký pustí:-) Javert jako černoch...? PPS: konečně jsou pryč dokonale bílé zuby hollywoodských hvězd:) ()
Ať mi pánové Crowe s Jackmanem prominou, oba mám rád, ale sípavý baryton jednoho ani mečivý tenor druhého nejsou tím, pro co bych na Bídníky vzpomínal. Jestli něco zaslouží uznání, tak všechny vedlejší role, i ty nejdrobnější, a hromadná cirkusová čísla, při nichž šel místy až mráz po zádech. Tohle byla velkolepá muzikálová show, která definitivně zazdila moji titěrnou touhu vidět Brabčákovu Carmen. ()
Po druhom pozretí je to ešte silnejší zážitok. A muzikál pritom nepatrí medzi moje obľúbené žánre. Obdivujem všetkých, ktorí sa na tomto výnimočnom experimente podieľali, no najviac hercov. Iní by tie náročné piesne nedokázali takto zaspievať ani spolovice a oni to zvládli priamo na pľaci a ešte pri tom vládzu predvádzať špičkové výkony. Bravo! A koniec, to boli zimomriavky. To že sú tu asi dve hovorené vety a zvyšok sa spieva je niečo neobvyklé, ale po chvíli som si na to zvykol ako iba na ďalší pekný spôsob vyjadrenia myšlienok, a už som si len vychutnával tú krásnu výpravu, piesne, emócie a smial sa na dvoch najvynaliezavejších krčmároch filmovej histórie. Po skončení som mal veľmi príjemný pocit, aký som už dlhšie pri filme nezažil. ()
Galerie (184)
Photo © Universal Pictures
Zajímavosti (52)
- Hudbu k filmu nahrál v Londýně sedmdesátičlenný orchestr. Claude-Michel Schönberg dokonce napsal několik nových hudebních čísel. (Alca)
- V souvislosti s rolí Enjolrase byl osloven Jamie Campbell Bower, avšak nabídku odmítl. (viperblade)
- Producent Cameron Mackintosh chtěl divadelní muzikál zfilmovat už na začátku 90. let minulého století. (willy1)
Hooperovi Les Misérables nemají být filmovou podobou knihy Victora Huga; jsou ztvárněním muzikálu, který se stal za třicet let své existence na západní polokouli legendárním. A jako k takovým je k nim třeba přistupovat. Mluveného slova tu zkrátka moc nenajdete a to i ve srovnání s jinými známými muzikály: Les Mis prakticky po celou stopáž pouze přecházejí z jedné skladby do druhé a kdyby někdo vydal všech 50 písní (49 z divadelní předlohy doplněných o Suddenly napsanou přímo pro film), které ve filmu zazní, jako soundtrack, získal by posluchač prakticky celou zvukovou stopu filmu. Pro některé bude tento fakt jedním z hlavním problémů, já ho naopak vítám. Hudba možná nedokáže postihnout zápletky a dialogy tak snadno jako běžná řeč, nabízí ale možnost vyjádřit to, co by za jiných okolností znělo nepřirozeně, čehož autoři Les Mis si notně využívají. Najdete tu tedy krásně se opakující hudební motivy: Třeba prakticky tu samou sloku začínající slovy ”I am reaching but I fall” zpívají v rozdílných momentech filmu ve svých sólech oba hlavní soupeři, přičemž pro každého tato slova znamenají něco jiného. Máte tu skladbu Look Down, která si našla svou cestu do všech tří časových rovin filmu, máte tu opakující se otázku: ”Who am I?”, kterou si v úvodu i prostředku filmu klade Jean Valjean, aby na ni v závěru konečně našel odpověď, máte tu symboliku hvězd a odlišný pohled na ně ve dvou Javertových sólech. Ano, po stránce pěvecké Les Misérables nejsou tak dokonalí jako jejich předobraz z Broadwaye či West Endu, já jim to ale dokážu s radostí odpustit. I Dream a Dream je v podání Anne Hathaway nejdojemnější verzí této písně, jakou jsem kdy slyšela. Russell Crowe se sice významně odchýlil od až lehce operního provedení Javerta a vysloužil si za to kritiku, já se ale na jeho scény těšila, protože má podle mě příjemnou barvu hlasu a navíc dokázal do své postavy vložit lidskost tak netypickou pro divadelní Javerty. Hugh Jackman vyzpíval dvě a půl oktávy, kterými Valjeana "obohatil" Colm Wilkinson (podle francouzského originálu neměl mít hlavní hrdina takový rozsah a měl zpívat baritonem, nicméně nejznámější Jean Valjean historie si na vlastní uvážení přidal pár výšek), takže militantní zastánci muzikálu i kritici na něj mohou být pyšní. A to i přesto, že s vysokými tóny měl občas problémy; přece jen najít herce nebo i zpěváka, který by dokázal Valjeanovo Bring Him Home podat se stejnou lehkostí jako Wilkinson, je téměř nemožné. Eddie Radmayne dostal roli, která je většinou nejméně zajímavá, jeho projev je ale tak suverénní, že bych klidně věřila, že má za sebou alespoň nějaké předchozí zkušenosti s muzikály. Aaron Tveit je skvělý, Samantha Barks je jako Éponine úchvatná a obsazení Colma Wilkinsona do malé, ale důležité role bishopa je pro každého, kdo viděl muzikál na West Endu nebo alespoň zná videozáznamy koncertů, třešničkou na dortu. A k tomu všemu jsou Les Misérables revoluční svým zpracováním, protože je to první muzikál v histoii celý zpívaný naživo. A taky mají úchvatnou vizuální stránku podpořenou krásně barevnými kostýmy, ve kterých se neustále objevují barvy trikolory. A vyzařují z nich emoce. A nabízejí úchvatnou fyzickou transformaci hlavního hrdiny, přičemž můžu jen vyjádřit svůj obdiv Jackmanovi, který kvůli vězeňské image shodil X-Menské svalstvo, a make-up artistům, kteří ho mezi první a druhou časovou osou proměnili k nepoznání. A samozřejmě v nich objevíte několik skvělých skladeb: třeba revolucionářské Do You Hear the People Sing nebo mé oblíbené One Day More, ve kterém osm rozdílných postav doprovázených sborem zpívá o svém zítřku, čímž vzniká krásná tříminutová koláž vysvětlující rozpoložení všech významných postav. A tak dále. A tak dále. Nebudu to ale prodlužovat a jen řeknu, že Les Misérables nejsou možná Hooperovým nejlepším filmem, z toho, co jsem od něj viděla, jsou však mým nejoblíbenějším. Za posledních sedm týdnů jsem na nich byla v kině třikrát a pokaždé britské publikum tleskalo a mně se pokaždé líbili více než při předchozím zhlédnutí. I proto je mi už teď jasné, že zůstanou-li v programu kin ještě nějakou dobu, zavítám na ně i počtvrté. () (méně) (více)